Mlýn pod Černou stezkou pomalu mizí, v paměti Broumováků však žije dál
Kdo dnes projde kolem mlýna pod Černou stezkou (Horního mlýna), uvidí už jen silně poškozený objekt. Zůstaly obvodové zdi prorostlé zelení, otevřené průhledy do nebe a ticho. Mlýn, jehož kořeny sahají až do 16. století, však nebyl jen technickou stavbou. Po dlouhá desetiletí se stal domovem mnoha rodin a neodmyslitelnou součástí života místních. Budoucnost chátrající stavby je nejistá. O jejím osudu rozhodnou úřady a majitel. Jisté zatím je, že paměť místních drží tento mlýn při životě.
.jpg)
Horní mlýn je dnes v dezolátním stavu. Z původní stavby zůstaly jen části obvodových zdí, prorostlé stromy a keři. Okna, střecha i většina vnitřních konstrukcí jsou pryč a místo nese jasné známky dlouholeté devastace a zanedbání. Budova je oficiálně vnímána jako objekt určený k demolici. Současný majitel Miloš Kašpar k tomu říká: „Už jsme ten mlýn zakoupili ve stejném stavu, v jakém je teď. Řešíme ho jako objekt v demoličním stavu. Je potřeba, aby to bylo oficiálně posouzeno, abychom mohli provést demolici, stavbu zlikvidovat a připravit na jejím místě novou výstavbu.“
Záměr majitele, co by na místě mlýna mělo vzniknout, zatím není úplně jasný. „V plánu je několik variant, máme tři možné záměry. Všechno musí být v souladu s územním plánem a s tím, co je tady možné povolit. Situaci komplikuje i fakt, že místo leží v povodňovém pásmu a v minulosti bylo opakovaně zatopené,“ uvádí Miloš Kašpar.
Mohly by na místě mlýna znovu vzniknout byty?
Podle současného majitele i podle urbanistických regulí je obytná výstavba v této lokalitě velmi nepravděpodobná. „Právě kvůli mostu a celkovému přístupu do této lokality i dalším okolnostem se byty neplánují. Není to úplně atraktivní místo k bydlení vzhledem k poloze a podmáčení. Spíše tam vidíme možnost využití občanského charakteru. Máme vizi, co by se tam dalo udělat, ale zatím je to jen plán.“
Podle vyjádření místostarosty Kamila Slezáka město nemá přímý vliv na konkrétní podobu budoucí stavby na místě bývalého mlýna. „Rozhodující je především soulad záměru s územním plánem. Ten určuje, jaké využití je v dané lokalitě možné,“ uvedl místostarosta. Podle současných regulí a územního plánu se v této lokalitě mnohem snáze prosadí občanská vybavenost. Jednoduše řečeno malé provozy, služby nebo komunitní prostory, které nejsou určeny k bydlení, ale slouží veřejnosti. Mlýn tak čeká na svůj další osud.
Z pohledu majitele mlýna je také velkým problémem most, který stál u mlýna. Podle znaleckého posudku byl ve špatném stavu a musel být zbourán. V blízkosti mlýna se aktuálně staví zcela nový most, který nahrazuje původní nevyhovující konstrukci, jež byla dočasně nahrazena provizorní lávkou. Podle města tak nemá představovat zásadní dopravní omezení pro budoucí využití lokality. „Most, který je v této lokalitě budován, má mít nosnost 40 tun. Bez problémů po něm projede i těžká technika,“ uvedl pro Naše Broumovsko místostarosta Broumova Kamil Slezák.
Plnohodnotná nosnost mostu může zároveň znamenat výrazné zlepšení dostupnosti celé oblasti, a to nejen pro případné budoucí využití areálu mlýna, ale také pro zahrádkáře a další obyvatele v okolí. Umožní pohodlnější dopravu materiálu, údržbu zahrad i bezproblémový příjezd technických a záchranných složek. Nový most tak může přispět ke zvýšení průjezdnosti a celkové funkčnosti území, které bylo po dlouhá léta dopravně omezené.
Poslední živá stopa
Ačkoli se mlýn postupně ztrácí v krajině, pro pamětníky představuje mnoho let života. Ještě v druhé polovině 20. století zde bydlelo několik rodin, které sdílely společný dvůr, zahrádky i každodenní starosti. Místní vzpomínají na dětství strávené u náhonu, na společné koupání, práci kolem domu i zvuky mlýna a elektrárny, které tehdy k místu neodmyslitelně patřily. Tyto vzpomínky dnes tvoří poslední živou stopu po místě, které fyzicky mizí.
„Bydlel jsem tam jako malý kluk, než jsem šel do první třídy. Nad mlýnem byla ušlapaná cesta směrem k Černé stezce a tam jsme trávili čas. Učil jsem se tam jezdit na koloběžce. V přilehlém lese jsme sbírali houby a běhali kolem náhonu. V tom náhonu jsme se s kamarády koupali, voda byla ledová, protože tam nesvítilo slunce, ale to nás tehdy vůbec neodradilo,“ vzpomíná Z. Kollert a vybavuje si ještě jednu vzpomínku: „Kamarád rozpustil na lžičce cukr nad ohněm, udělal z něj karamel a namočil do něj klacík. Pro nás děti to byla tenkrát neuvěřitelná dobrota. Měli jsme dobré karamelová lízátka.“ Vzpomíná si i na rachot vodní elektrárny: „Když zapnuli turbíny, dunělo to celým mlýnem. To si pamatuju dodnes.“
Foto z roku 1997, autor Karel Franze, Muzeum Broumovska.
„Žilo se nám tam dobře, měli jsme skvělé sousedy. Později se tam však nastěhovali lidé, kteří dům neudržovali, ničili a stavba začala rychle chátrat. Mnoho věcí se poškodilo nebo zničilo. Poslední tam zůstala moje maminka, která se pak odstěhovala do Polákových domů. Nedávno jsem se tam byla podívat a bolelo mě u srdce, jak to nechali zdevastovat. A přitom to býval tak nádherný dům,“ říká Marie Kudelová, rozená Petrovská, která si dobře pamatuje všechny sousedy: „Bydleli tam Kollertovi, Holubovi, Trdlicovi, Hruškovi, paní Šprinclová, Bauerovi, moje sestra Petrovská s rodinou, maminka paní Dušánkové, pan Šindler a v přízemí stará paní, jejíž jméno si už bohužel nepamatuju. A v domečku před Machkovými žili Doležalovi. Takto jsme tam krásně bydleli a měli dobré vztahy.“
„Pamatuji i komplikace s mostem. Na most umístili květináče. Když jsme potřebovali uhlí, museli jsme volat na město, aby je odsunuli. Most byl jediná cesta,“ říká pan Z. Machek, v jehož paměti také zůstává provoz elektrárny: „Když tam bydlel švagr, chodil udržovat náhon. Čistil i česla, aby se to nezanášelo. A dole byl generátor, který vyráběl elektřinu pro fabriku, hlavně na osvětlení. Takže to bylo v provozu opravdu dlouho.“ Připomíná i prvorepublikovou historii: „Ještě za první republiky se tam konala setkání sudetských Němců. Mívali je tehdy na loukách a pozemcích kolem Mlýna.“
„Kolem Mlýna jsem jako dítě chodila každý den. Bála jsem se chodit Černou stezkou. Když jsem viděla, že ve mlýně svítí světlo, vždycky se mi ulevilo. Dával mi pocit bezpečí. Byla jsem ráda, že tam Mlýn byl,“ přidává další vzpomínku Monika Štysová.
„V Broumově žiji už více než padesát let, takže si na mlýn dobře pamatuji. Když jsem chodila na procházky kolem, bývala to moc hezká budova, i když už tehdy začínala chátrat. Postupem času jsem si všímala, jak stavba dál upadá. Pamatuji si i poslední nájemníky, kteří tam tehdy bydleli. Mlýn už byl v té době hodně zchátralý a oni ho vlastně jen dožívali. Mezi lidmi se také povídalo, že ve mlýně straší, a děti z okolí se tam bály chodit. Je to škoda, dokážu si představit, že kdysi musel být opravdu krásný. Mrzí mě, že se ho nepodařilo zachovat a dopadl takto,“ uzavírá s povzdechem Alena K.
Zachovat paměť města
Mlýn pod Černou stezkou je víc než jen rozpadající se stavba. Po více než čtyři století byl součástí života Broumova. První zmínka o vodním díle pochází z roku 1542, kdy zde fungovala soukenická valcha. V roce 1676 je objekt uveden jako městský mlýn. Podle dochovaného pozdně gotického okna lze předpokládat, že kořeny stavby sahají ještě dál, možná až do doby vlády krále Jagella.
V 19. století prošel mlýn rozsáhlou přestavbou. Od 90. let 19. století už nesloužil mletí, ale využíval vodní sílu k výrobě elektřiny. Roku 1930 zde firma Schroll a syn postavila malou elektrárnu se dvěma Francisovými turbínami o výkonu 30 a 33 koní. Po druhé světové válce začal mlýn sloužit jako bytový fond, postupně však chátral a v 90. letech byl již výrazně zdevastovaný.
Vyvstává otázka, zda by na místě neměla vzniknout alespoň pamětní cedule.
Uchovat jeho příběh proto není jen otázkou nostalgie, ale i paměti města. „Přál bych mlýnu, aby se na něj aspoň nezapomnělo,“ říká jeden z pamětníků. A právě tato věta vystihuje podstatu toho, proč má smysl o mlýně psát a připomínat jeho příběh i v době, kdy mizí z krajiny.
Vyvstává tak otázka, zda by na jeho místě nemělo vzniknout alespoň drobné připomenutí, například pamětní cedule či informační panel. Takový prvek by mohl připomenout nejen historii stavby, ale i osobní vzpomínky lidí, kteří zde žili a pracovali. Pokud totiž Horní mlýn zmizí z krajiny, jeho příběh může zůstat živý, dokážeme-li jej uchovat.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
