Nedožité šedesátiny horolezce Míry Šmída oslavila Police nad Metují během na Havlatku a promítáním filmů

Jindřich Horkel

Čtvrtek, 17. května 2012

Sdílet na:

Poličtí občané, kamarádi a další hosté oslavili nedožité šedesátiny místního rodáka, horolezce a polického patriota Míry Šmída během na Havlatku, salvou ostrostřelců na náměstí a promítáním jeho filmů v Pellyho domech.

V pátek 11. května odpoledne se sešly všechny generace občanů z Police nad Metují i návštěvníků na okraji města a někteří se zúčastnili závodu do vrchu, na kopec dnes zarostlý nálety, na kterém se kdysi i lyžovalo. Poličtí ostrostřelci mezitím vystoupili k pomníčku na nedaleké stolové hoře Ostaši a navečer, před zahájením slavnostního promítání Šmídových filmů v největším místním sále v Pellyho domech, vypálili na náměstí na jeho počest slavnostní salvu. Účastníci večera pak měli možnost zhlédnout několik z asi 35 filmů z horolezeckého prostředí, které Míra Šmíd natočil.

Polická starostka Ida Jenková Míru Šmída a oslavy jeho nedožitých šedesátin přiblížila: „Míra Šmíd byl polický rodák a velice dobrý horolezec. Letos 11. května by se byl dožil 60 let, avšak v roce 1993 tragicky zahynul v Yosemitech na východě střední Kalifornie. Protože Míra byl hodně svérázný člověk, tak jsme přemýšleli, jakou svéráznou akci udělat na jeho památku. A on měl rád Havlatku, což je tady kopec nad Policí. A také natočil mnoho filmů z horolezeckého prostředí, z nichž některé byly vybrány pro dnešní slavnostní promítání.“

Organizátor běhu na Havlatku Jan Pohl k závodu připomněl, že závod se znovu uskutečnil po 18 letech: „První ročník chtěl Míra Šmíd uspořádat, ale už se s tý Ameriky nevrátil, takže první ročník se pořádal na jaře 1994, již po jeho tragické smrti. Dnes je to vlastně 2. ročník. Trať s převýšením 45 m a délkou asi 150 m vedla po bývalém lyžařském můstku K30. Na startu se sešli lyžaři, běžci i horolezci všech generací - bývalý olympionik Jirka Beran s polickou starostkou Idou Jenkovou, ale i jejich vnoučata. Zúčastnilo se celkem 16 mužů a 8 žen, také kluci i dívky, a na zkrácené trati 7 dětí do 5 let, celkem 47 lidí. Nejrychlejšího času 51,8 sec. dosáhl Aleš Daněk ve finálovém běhu mužů, kterému ovšem předcházelo semifinále a kvalifikace. Je úctyhodné, že si Aleš dokázal vyšetřit síly až do třetího nejdůležitějšího běhu.“

V přeplněném velkém sále Pellyho domů se v pátek navečer sešli „horolezci, kamarádi, velké věkové spektrum, někteří jej ani nezažili. Ale je dobré, že to jméno zůstalo v jejich povědomí“, uvedl mimo jiného moderátor večera fotograf Tibor Košťál, polický rodák současně žijící v Trutnově. K vyjádření atmosféry setkání kousek z Košťálova vyprávění před zahájením promítaní: „Co se občerstvení týká, tak je připraveno pivo, 2 sudy, zdarma. Seďte, prosím vás. Dává město. Je hezký, že město, když už nemá fontánu na náměstí.  ..“ a pokračoval: „Kdo může za to, že tu sedíte: město tu akci podporovalo a dva staří dobří známí Véna Hornych a Véna Krb se ve velké míře zasadili o to, že se dnešní večer koná. Vybrali filmy, připravili scénář.“

Václav Hornych: „Míru inspiroval k lezení jeho otec, který natočil asi 30 filmů z bývalé Police. Měl starou Admiru osmičku a Míru to tak chytlo, že jako první horolezec tady začal točit. Natočil asi 35 snímků, my jsme z toho vybrali 8, ale když bude zájem, můžeme pokračovat. Všechny jsou hezké... My jsme začali s Mírou točit na Milencích, s kamerou jeho otce, a když jsme to dotočili, tak Mírovi ta kamera spadla dovnitř do Milenců. A je tam dodnes... další filmy natočil on sám a některé jsou namluveny, takže si můžete osvěžit i jeho hlas.“

První ze série promítaných snímků Horolezci pionýři, natočil Šmídův otec z výstupu na Lucifera v Broumovských stěnách. Po dalším snímku z výstupu na Milence v Adršpachu již moje sousedka v sále se slovy „stydne mi krev a mrazí mne v zádech“ promítání opustila, ale možná byla jediná. Snímek byl ze Šmídova výstupu s horolezcem Henry Parkrem, se kterým „vylezl Starostu, Milence, Štěpánku a také jej vzal na svůj a Šolcův prvovýstup Prásknutí bičem. V horní části je to hodně převislá spára, hladká. Míra to leze jako po žebříku, stejně hladce to vylezl i Parkr, dokonce jen v jakýchsi ponožkách“ uvedl moderátor snímek Prásknutí bičem. A následovaly další filmy, které přeplněný sál se zájmem sledoval.

Úspěšný večer připomíná Magda Havlíčková: „vzpomínkový večer se vyvedl. Dlouho po oficiálním skončení se ještě tvořily hloučky a živě si diskutovalo nejen o Mírovi, ale o všem možném - o polickém lyžování, lezení. Marina z Choustníkova Hradiště pak ještě u Julinky na náměstí (pramen na polickém náměstí – pozn.red.) hrála na autoharfu a zpívala...“

Několik slov o Miroslavu Šmídovi od lidí, kterým byl blízký:

Sestra Magda Havlíčková: „Byli jsme 3 děti, naši rodiče byli sportovci, turisti a ke sportu nás vedli od mala. Všichni jsme v Polici závodně lyžovali (parta drží dodnes) a z naší party se vylouplo několik velmi dobrých horolezců - Míra, Miloš Nosek, Tomáš Gross a další.“

Alena Čepelková, jedna z předních ještě i československých horolezkyň - součastnice Šmídova, ve svém článku Vzpomínky na Mirka Šmída mimo jiné píše (na servru horyinfo): „Zůstalo mi v té knížce jeho vlastnoruční věnování: „…za starý dobrý časy, který jsme spolu strávili v horách tohoto světa. S úctou Míra Šmíd.“ (v knížce  Dva kroky od vrcholu. Dále Šmíd vydal Cesty a návraty a knihu Ze života horolezce – pozn.red.).

V článku Alena Čepelková dále uvádí: „On ve své době dokázal něco nevídaného, žil si, jak chtěl, vypadalo to, že nic není nemožné. Kancelář v Polici na náměstí s automatem na kafe, lívanci s javorovým sirupem, zahraničními lezci, festival horských filmů s prominutím v prdeli světa s atmosférou jako nikde na světě (Mezinárodní horolezecký filmový festival v Teplicích nad Metují, který založil – pozn.red.), nebudu to zde všechno vyjmenovávat. Byl samozřejmě famózní lezec a navázat se s ním na lano třeba na Ostaši nebo Za pískovnou byl zážitek ... A zrovna tak jako hluboké vrásky do vlastní tváře se mi vryla do paměti jeho slova: ‚A dodnes, jsem-li dlouho na cestách, vidím mnoho peněz a blahobytu, ale i opak, mám-li úspěch či nikoli, pořád je ve mně ten krásný pocit, že mám domov, kamarády, svoje místa. Ten pocit vrcholí vždy znovu, když se vracím do Čech, když přijíždím do své Police a v dáli spatřím horu Ostaš‘ “.

A nakonec. Pavel Klimeš na serveru Veselý výlet v roce 2000 k jedné Šmídově fotografii napsal: „Autoportrét Poslední bivak vznikl 10. září 1993 v Yosemitech po několikadenním sólovém výstupu ve stěně Lost Arrow. Druhý den se Mirek Lanč Šmíd zřítil“.