Práva obětí trestných činů rostou. Na to, co se stalo, však myslí každý den
V neděli 22. února si připomínáme Evropský den obětí. Přestože český právní systém se postupně modernizuje a na oběti trestných činů je v něm stále více nahlíženo s ohledem na jejich práva a je přihlíženo k tomu, že jsou to ony, kterým bylo ublíženo, k systémovým selháním stále dochází. Oběti trestných činů přitom s tím, co se stalo, žijí zbytek života. „Někdy se mi o tom zdá, nebo nemůžu spát. Přemýšlím, objevuje se mi to, dumám nad tím. Čím dýl, tím je to horší. Myslela jsem, že se to zlepší, ale vidím, že se to nesplnilo,“ říká jedna z nich v rozhovoru s poradkyní pro oběti trestných činů.
.jpg)
Mluvím s šedesátiletým pánem, kterého jeho známý s komplicem připravili o padesát tisíc korun. „To víte, že jsem naštvaný. K soudu mě nepozvali, v rozsudku byly chyby. Jako poškozený jsem jim všem lhostejný. V noci jsem vzhůru, o všem přemýšlím, přemýšlím, jak dostat své peníze zpět. Nechci nic navíc, jen to, co určil soud. Od té doby s nikým nic nepodnikám a jsem nejraději sám doma. V lidi nemám důvěru. Je tohle spravedlnost?“
Bez emocí a průtahů
Základním pilířem spravedlnosti je u nás trestní zákoník a trestní řád a z nich odvozený soudní systém. Trestní zákoník byl přijatý v roce 2010, po jednadvaceti letech života v demokracii, kdy nahradil zákon platný od roku 1962. Nový dokument odvozuje závažnost trestných činů z hodnot demokratické společnosti, socialistická priorita ochrany režimu a státu tak ustoupila ochraně práv člověka a jeho života, zdraví, svobody a důstojnosti. Stát deklaroval potřebu chránit zájmy těch, kterým bylo ublíženo. V praxi trestních řízení však byli poškození často ti, jejichž hlavní rolí je nezdržovat hladký průběh a prostřednictvím své svědecké výpovědi pomoci bez emocí a průtahů co nejrychleji odsoudit viníka.
„Nežiji svůj život, ale žiji ve strachu. Špatně spím. Celé měsíce přežívám ze dne na den. Dopadá na mě délka trestního řízení a zejména to, že dosud nedošlo ke změně. Mám obavy, že můj život budu těžce obnovovat i po rozhodnutí soudu. Mám obavy z toho, co bude,“ svěřuje soudu v prohlášení oběti trestného činu třicetiletá žena, oběť závažného trestného činu – nebezpečného pronásledování. Prohlášení oběti je institut, který vstoupil do trestního řízení v roce 2013, spolu s platností zákona o obětech trestných činů. Poprvé v historii v něm není postavení oběti odvozeno od osoby pachatele, ale od subjektivního prožívání újmy tím, komu byla způsobena. Dosud platná práva poškozených v novém zákoně rozšířila práva obětí, kterým tak byly pozvolna přiznávané vlastní potřeby v trestním řízení – právo na odbornou pomoc, právo na informace, právo na ochranu, právo na finanční pomoc. Zákon také stanovil, kdo a za jakých podmínek tuto pomoc obětem má a může poskytovat.
Více práv pro oběti
V následujících letech docházelo k drobným novelizacím zákona o obětech, které práva obětí posilovaly a prošlapávaly cestu k citlivosti a respektu. Rychleji se daly věci do pohybu v posledních několika letech. Zásadní význam má předloňská redefinice znásilnění: nikoli použitím násilí, ale nesouhlasem oběti. Právní úprava tak konečně zohledňuje sebezáchovnou reakci obětí v podobě zamrznutí a za znásilnění označuje všechny sexuální delikty u obětí mladších dvanácti let. Symbolicky se to dá vnímat i tak, že je konečně přihlíženo i k bolestnému prožívání obětí.
„Jak, jak ho mám dostat ze svého života? To, co žiju, není můj život.“ Naslouchám čtyřicetileté matce, která byla jako dospívající znásilněná. Právní rámec je v České republice naštěstí, třebaže pozvolna, modernizován, a směřuje k posilování postavení obětí. Že nemusí jít o samozřejmost, bohužel dokazuje vývoj v sousedním Slovensku. Například v roce 2024 zde došlo u trestného činu znásilnění ke zkrácení promlčecí doby. Absurdní argumentace, že zkrácení lhůty oběti popostrčí k tomu, aby agresora nahlásily, bohužel v nejmenším nezohledňuje praxi a traumatické prožitky obětí sexuálně motivovaných skutků a vrací jejich práva do minulých dob.
Od července 2025 lze z bydliště vykázat i osobu, která zde trvale nežije, jen místo navštěvuje.
Napravit vztahy
K dalším výrazným změnám došlo v Česku loni. Jde o přijetí dětského certifikátu, na jehož základě všichni, kteří byli od roku 2005 odsouzeni za násilný nebo sexuální zločin, dostanou od roku 2027 specifický záznam do rejstříku trestů, viditelný potenciálním zaměstnavatelům, kteří pracují s dětmi. Došlo také k novelizaci občanského zákoníku týkající se vykázání násilné osoby. Od července 2025 lze z bydliště lze vykázat nejen toho, kdo zde trvale žije, ale i osobu, která místo navštěvuje. Významná je i takzvaná valorizace peněžité pomoci obětem trestných činů, tedy její zvyšování podle průměrné mzdy.
„Přála bych si, aby mezi námi byla upřímná komunikace. Čas toho hodně upraví. Odpuštění není jediná cesta a věřím, že k sobě naši cestu můžeme hledat,“ jsou slova seniorky, která se stala obětí násilného útoku, adresovaná tomu, kdo útok spáchal. Poukazují na to, že přijetí oběti jako rovného účastníka trestního řízení je součástí přelévání pozornosti od odplatné k obnovující funkci spravedlnosti. V jejím pojetí by měl stát garantovat nejen potrestání pachatele a ochranu společnosti, ale umožnovat a vytvářet podmínky pro nápravu vztahů a převzetí odpovědnosti. Díky pětadvacetiletému působení Probační a mediační služby či činnosti výrazně mladšího, ale velmi progresivního Institutu pro restorativní justici je v posledních několika letech téma restorativní justice stále častěji veřejně, médii i odborníky, vnímáno jako relevantní a platná varianta, ne-li jeden z cílů, trestního řízení.
„Neučinil jsem to dřív, sám bych se k tomuto kroku nerozhodl. Mám strach. Mám strach, že by na mě nastoupili a zbili mě. Tento strach mi zabraňoval moji situaci jakkoli řešit,“ vysvětluje v trestním oznámení muž, proč několik let posílal neznámým vyděračům sumy, které jemu samotnému znemožňovaly žít kvalitní život. Restorativní práce stojí kromě práv obětí na jejich důvěře v systém. Tu v předchozích desetiletích pomáhaly upevňovat zejména neziskové organizace, které se o pomoc obětem, ale i systémové legislativní změny zasazovaly. Dlouhodobá a poctivá pomoc různým segmentům obětí trestného činu od organizací, jakými jsou, pouze namátkou, ProFem, LaStrada, Bílý kruh bezpečí nebo In Iustitia je nedocenitelná.
Pomoc nejzranitelnějším skupinám
V současnosti je zásadním tématem regionální dostupnost, rozšíření pomoci i na periferie Česka a ke zranitelným osobám, které by ze systému mohly vypadávat: seniorům, lidem na rodičovské dovolené, osobám s handicapem; to jsou často nejvíce zranitelné osoby, u kterých může hrozit sekundární či terciální viktimizace a rozvoj posttraumatické stresové poruchy nebo závažné narušení kvality života. Následky trestného činu jsou dlouhodobé a zasahují mnoho rovin života, což potvrzují i slova šedesátileté oběti násilného trestného činu: „Někdy se mi o tom, zdá, nebo nemůžu spát. Přemýšlím, objevuje se mi to, dumám nad tím. Čím dýl, tím je to horší. Myslela jsem, že se to zlepší, ale vidím, že se to nesplnilo.“
Jen díky opoře v zákoně mohou státní i neziskové organizace pomáhat lidem vyrovnat se s následky traumatických událostí, které do jejich života nečekaně a silně zasáhly. Přesto zůstávají ti, jejichž život trestný čin narušil a kteří spravedlnost nenacházejí. Nepřichází omluva, podpora je omezená. Životní změny jsou nevratné. Následky závažného trestného činu lze zmírnit, lze je integrovat do života, ale zranění a bolest s nimi spojené nelze vymazat. Lze se naučit s nimi žít, v ideálním případě může dojít k posttraumatickém růstu, můžou být impulsem ke změně životních hodnot.
„Jak se teď cítíte, jak vám je, když jsme mluvili o tak těžkých věcech?“ ptám se. „Nevadí mi mluvit o tom, co se stalo. Není to pro mě neobvyklé. Myslím na to každý den,“ odpovídá mi ve svém obývacím pokoji paní, oběť napadení a znásilnění rok poté, kdy k činu došlo.
Evropský den obětí je příležitostí nenechat je v těchto myšlenkách samotné.
Nenechat je samotné
Evropský den obětí 22. února nabízí příležitost vzpomenout na ty, kdo v určitém momentě přestali mít svůj život ve svých rukou, a to bez svého přičinění. Bohužel i v České republice se setkáváme se systémovým selháváním, ať už v podobě nevyrovnaných trestů za sexuální násilí, jejichž viníci často odchází s podmínečným trestem, v podobě propouštění z výkonu trestu bez dostatečné ochrany oběti nebo v podobě podceňováním dopadu činu se sexuálním motivem na prožívání nezletilých a mladistvých. Když mluvím s oběťmi trestných činů, opakovaně slyším, že nepřejde den, aby nemysleli na to, co se jim stalo. Evropský den obětí je příležitostí nenechat je v těchto myšlenkách samotné.
Autorka je poradkyní pro oběti trestných činů Probační a mediační služby Náchod.
