Prohlášení k restitučním nárokům Benediktinského opatství sv. Václava v Broumově

René Herzán Čtvrtek, 16. ledna 2014

Sdílet na:

Některá média v těchto dnech uvedla, že státní podnik Lesy České republiky odmítl vrátit některé lesní pozemky na Broumovsku benediktinskému řádu, který o ně požádal v rámci církevních restitucí. Z pověření břevnovského převora P. Prokopa Siostrzonka nároky benediktinů zdůvodnila advokátka JUDr. Alena Štumpfová.

Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově, jako oprávněná osoba uplatnilo řádně svůj nárok na vydání svého historického majetku, který vlastnilo k datu 25. 2. 1948 a tento uplatněný nárok je plně v souladu se zák. č. 428/2012 Sb., což vyplývá z následující argumentace:

Předpokladem úspěšného uplatnění restitučního nároku podle zák. 428/2012 Sb. je prokázání existence církevního subjektu, jeho právní kontinuita, předložení dokladu o vlastnictví tohoto majetku a způsobu, jakým církevní subjekt tento majetek pozbyl, t.j. dokladu o přechodu tohoto majetku na čsl. stát, to vše k datu 25. 2. 1948 a po tomto datu.

Za tímto účelem si Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově (dále jen „opatství") zajistilo veškeré doklady z Archivních fondů MZ - fondů revize pozemkové reformy. Součástí těchto fondů je také složka obsahující materiály pokusu bývalého ONV v Broumově a obcí, spolků a stran na Policku a Broumovsku, dosáhnout okamžité parcelace Velkostatku v Broumově a v Polici nad Metují majetku Benediktinů a přidělení rozparcelovaného majetku „jménem všeho lidu" poctivým Čechům, zemědělcům, dělníkům, živnostníkům a duševním pracovníkům.

Okresní národní výbor v Broumově předložil dne 20. 2. 1946 Zemskému národnímu výboru v Praze návrh na rozhodnutí, že řád Benediktinů v Broumově spadá pod ustanovení §1, odst. 1, písm. c/ a § 3, odst. 1, písm. b/ zákona č. 12/1945 Sb. Zemský národní výbor v Praze však ONV v Broumově vyrozuměl, že konfiskace církevního jmění nepřichází v úvahu.

Ministerstvo zemědělství však přesto na základě, podnětu ONV v Broumově připravilo návrh výměru ministra zemědělství ČSR J. Ďuriše z prosince 1946 o konfiskaci podle dekretu č.12/1945 Sb. Výměr však nebyl se všemi náležitostmi a obvyklým úředním postupem nakonec jako rozhodnutí vydán.

Zemský národní výbor v Praze opíral svoje odmítnutí konfiskace o výklad postupu podle dekretu č. 5/1945, dekretu č.12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. ve věci dispozice s církevním majetkem podle svého oběžníku č.j. I-56-895/7-1945 ze dne 22. listopadu 1945, a zabránil tak protiprávnímu zabrání církevního majetku, tedy zneužití dekretů.

Podstatou stanoviska Zemského národního výboru v Praze je výklad povahy církevního majetku a tedy nepřípustnosti užití dekretů. Církevní majetek (majetek jednotlivých církevních subjektů, kostelů, kaplí, far, biskupství, kapitul, církevních nadací, klášterů, atd.) je majetkem povahy veřejné, ježto církev katolická je veřejnoprávní korporací a církevní subjekty jsou právnickými osobami veřejného práva.

Stát poskytuje církevnímu majetku zvýšenou právní ochranu jako všeužitečným nadacím. Podle zákonodárství (platného v roce 1945) projevuje se tato ochrana zejména v tom, že kmenové církevní jmění musí zůstat neztenčené zachováno. Jmění církve jako právnické osoby veřejného práva slouží podpoře a usnadnění úkolů právnické osoby, které na ní byly přeneseny nebo které jí byly svěřeny. Vlastnictví církevního majetku a právní povaha církví vylučuje užití dekretů.

Podstata církevního majetku, je dána subjektem, objektem a účelem, kterému slouží. Jako jmění dané svým účelem neslouží jednotlivcům, ale účelu, a jednotlivci jsou pouze jeho dočasnými uživateli (beneficienty), tedy nikoliv vlastníky. Dekrety se vztahovaly ad 1) na osoby německé a maďarské národnosti, ad 2) zrádce a nepřátele republiky (tj. fysické osoby jako vlastníky majetku) a ad 3) akciové a jiné společnosti a korporace, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům (tj. právnické osoby pro tento účel založené). Takovou povahu však církevní majetek mít nemohl.

Pomineme-li skutečnost, že jednotliví členové řádu byli očerňováni účelově a v rozporu se skutečnými postoji jednotlivých členů řádu v době nacistické okupace, pak podstatou věci je skutečnost, že řeholníci svůj klášter nevlastní, protože se jedná o majetek církevní právnické osoby, sloužící jí už od jejího založení v roce 1322. Existují však i obecné dokumenty proti zamýšlené konfiskaci z 25. 2. 1946 a 19. 3. 1946, vydané podnikovou radou spolu se závodními radami zaměstnanců opatství, podepsané účastníky plným jménem. Dokumenty se zastávají benediktinů, kteří v Broumovském klášteře působili před válkou i za války i těch, kteří se zasloužili o poválečnou obnovu kláštera - P. Somrnitze, P. Houdečka, P. Salfického a dalších. Oponují tvrzení, že na broumovském majetku byli usazováni vždy Němci nebo germanofilové, jako nepravdivému. Úředníci i dělníci byli ve své většině Češi a zůstali také dobrými Čechy, v zájmu spravedlnosti je nutno vyzdvihnout, že ani v době nesvobody nebyly zaměstnavatelem činěny rozdíly mezi Čechy a Němci. Vyzdvihují poválečné působení konventuálního převora, později břevnovského opata Anastáze Opaska, který byl poválečným správcem Broumovského kláštera. Konvent kláštera, který tvořili Češi i Němci, tak je tedy nutno vnímat jako celek, protože někteří jeho členové byli Němci, podléhali nakonec odsunu, nikdy ale nebyli nacisté a opatství kontinuálně trvalo i v poválečné době v rukou benediktinů až do jejich internace v roce 1950.

Anastáz Opasek popisuje válečný a poválečný osud Broumovského kláštera ve své knize Dvanáct zastavení. Mluví také o benediktinech navrátivších se z koncentračního tábora v Dachau P. Basilu Urbaschkovi a P. Maurici Riedlovi, kteří odešli nakonec se svými spolubratry, zbavenými na základě národnostního principu českého občanství a donucenými k odchodu. Píše také o smrti dvou kněží benediktinů P. Albana Prause a P. Ansgara Schmitta, kteří byly zavražděni na svátek sv. Bartoloměje „rudou gardou", samozvanými soudci i katy zároveň, z řad místních „spravedlivých". Byli zakopáni v lese za benediktinskou farou v Šonově.

Veškerý nemovitý majetek, který vlastnil Klášter Benediktinů v Broumově, založený v roce 1322, nedotčený tvrzenou konfiskací až k datu 25. 2. 1948, tak řád pozbyl ve smyslu ust. § 5, písm.a), c) a k) zák. 428/2012 Sb.
a) odnětím věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě,
c) úkony učiněnými Náboženskou maticí, jimiž nakládala s majetkem, který nevlastnila, zejména při postupu podle vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. I., o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem,
k) převzetím nebo ponecháním si věci bez právního důvodu.

Většina klášterního majetku byla převzata státem, resp. jeho jednotlivými subjekty zápisem o převzetí vykoupené půdy velkostatků Broumov – Police ze dne 14. srpna 1948, zbytek po tomto datu.

Foto Lucie Václavková