Příběhy řemeslníků z Broumovska. Drobné podnikání vyžaduje energii a odvahu

Michaela Mašková, foto MM a archiv řemeslníků Pondělí, 26. ledna 2026

Sdílet na:

Drobné podnikání zažilo boom v 90. letech, dnes už je pracovat tzv. „na sebe“ v některých profesích samozřejmostí. Třeba u řemeslníků, po kterých je doslova hlad. Pustit se však do samostatného podnikání vyžaduje odvahu a také spoustu dalších dovedností, které člověka nikdo nenaučí. Přitom právě v okrajových regionech s nižší průměrnou mzdou je rozhodnutí podnikat způsobem, jak si vydělat více peněz. Jak se žije drobným živnostníkům na Broumovsku?  

Ze sociálních služeb na střechu

„V první chvíli to bylo nejsnazší cestou, jak vydělat více peněz, abych mohl zaopatřit rodinu. Protože všechny ostatní práce, které jsem se svojí kvalifikací mohl dělat, byly absolutně mizerně placené a ani jsem v nich nebyl spokojený,“ říká Jiří (jméno bylo na přání změno), vystudovaný magistr humanitního oboru, který se však posledních devět živí jako klempíř a pokrývač. „Zároveň se rychle ukázalo, že je to práce, která mě baví. Nemohl bych něco dělat jen kvůli penězům, kdyby mě nebavil obsah mojí práce,“ dodává sedmačtyřicetiletý muž, který se na Broumovsko přestěhoval kvůli skalám z malé vesnice od Pardubic a přiznává, že kdyby neodešel na Broumovsko, sám na sebe by nikdy pracovat nezačal a asi by profesně zůstal jako zaměstnanec v sociálních službách.

Nízký plat a potřeba zabezpečit rodinu ho však přiměla k odvážnému kroku. Dříve než vystudoval vysokou školu, vyučil se jako truhlář s maturitou a k řemeslu a práci se dřevem měl díky tomu blízko, praxi v klempířské a pokrývačské profesi pak získal v průběhu několika let, kdy byl zaměstnán u jiného klempíře. „Zpočátku to nebylo jednoduché, jezdil jsem za zakázkami do Prahy, později třeba ke Dvoru Králové, zkrátka jsem bral, co bylo, ale pro rodinu byl tento způsob zátěží. Naštěstí mi po nějaké době začaly přicházet nabídky práce na Broumovsku,“ vysvětluje.

Také jeho zkušenost potvrzuje, že dobrý řemeslník nemá problém se uživit. „Práce mám dost, to si nemůžu stěžovat. Dokonce si i vybírám, určitě se nedomluvím s každým. Pokud mi například lidé přijdou nedůvěryhodní, případně nedbají na moje rady a prosazují si dál svoje, tak si neplácneme. Naopak mi nevadí dělat složitou a náročnou práci, křivé střechy na starých domech a podobně. To se mi stává docela často,“ přiznává Jiří. 

Výše výdělku však naráží na realitu periferního regionu a často zmiňovanou nižší kupní sílu obyvatelstva. „Určitě si vydělám víc, než kdybych byl zaměstnaný, ale se všemi riziky – nebudu mít jednou pořádný důchod, protože šetřit na něj si nezvládám. Mám rodinu se dvěma dětmi a vzhledem k nižší platební síle obyvatelstva si nemůžu svoji práci nacenit tolik, jako řemeslníci v centru země. Přesné srovnání nemám, ale co vím od jiných řemeslníků, tak zatímco já si měsíčně vydělám průměrně mezi 50 až 60 tisíci, v Praze si řemeslník vydělá měsíčně okolo 100 tisíc,“ vysvětluje a dodává, že pokud by si chtěl vydělat víc, musel by jezdit pracovat mimo Broumovsko. „Nabídky takových zakázek přicházejí docela často, ale je to nevýhodné pro rodinu i pro kvalitu života. Nechci trávit čas přes týden mimo domov někde po ubytovnách, nebo dokonce v zahraničí, jak to spoustu místních chlapů dělá. Zažili jsme to, když byly děti úplně malé a když jsem začal pracovat na sebe a bylo to velmi náročné. A rodina tím samozřejmě trpí. Takový život žít nechci a raději se spokojím s výdělkem, jaký můžu mít tady.“

Cenu práce kazí lidé pracující v šedé ekonomice. Nemají pořádné vybavení, kvalifikaci, nic státu neodvádějí. To mě opravdu štve.

Podle jeho zkušeností však cenu, jakou si za svoji práci může říct, neovlivňují jen nižší příjmy místních lidí, ale také tzv. šedá ekonomika čili lidé pracující na černo. „Občas po mě chtějí zákazníci i menší zakázky se dřevem, třeba opravit nějakou menší střechu na zahradě a podobně. Tady narážím na lidi pracující v šedé ekonomice, kteří jsou na Úřadu práce a přivydělávají si na černo bokem. Ti pak kazí cenu práce. Přitom nemají pořádné vybavení, nemají kvalifikaci, neodvádějí státu zálohy a o kvalitě odvedené práce lze dost pochybovat. A to mě opravdu štve,“ upozorňuje na to, že s tím často souvisí i to, že pro spoustu lidí je na prvním místě důležitá cena a nikoli kvalita odvedené práce. 

Umět zabrat

Podobnou zkušenost, kdy hlavní roli hraje cena, má i další řemeslník Pavel Šolar z Bukovice. Dvaatřicetiletý muž začal podnikat jako OSVČ před dvěma roky. „Od začátku dělám hlavně menší zakázky, pro lidi, co potřebují něco udělat a nechtějí rovnou firmu. Jde o údržby zahrad, dřevostavby, rekonstrukce…“ vysvětluje a dodává, že hlavním důvodem, proč začal podnikat, byla touha po vyšším výdělku a také chuť dělat věci dobře. Osm let pracoval pro stavební firmu a často se mu výsledek práce nelíbil. Podnikat začal z nuly a dnes už na zakázkách spolupracuje s několika dalšími řemeslníky a troufají si i na větší zakázky. Nepracuje jen na Broumovsku, ale na Náchodsku nebo třeba v Hradci Králové.

„Pravda je, že od Nového Města směrem k Hradci lidi nikdy neřeší na prvním místě, kolik to bude stát. Prostě jsou vděční, že mají řemeslníka a peníze neřeší. Tady se všichni vždycky nejdřív zajímají o peníze. Tak to prostě je,“ potvrzuje zkušenost klempíře Jiřího a přidává i další srovnání. „Můj táta je plynař a žije v Hradci, takže mám porovnání cen. Tak třeba tady u nás, když vyměníme vodovodní baterii, což je záležitost na 15 minut, řeknu si 500 korun i s cestou. To v Hradci začíná taková práce na 4 tisících i s dopravou.“ Celkově by se tak podle svého odhadu dostal v krajském městě k výdělku 80 tisíc korun měsíčně, tady je to o dost níž. Podle něj si tu však šikovný a pracovitý řemeslník dokáže také vydělat.  „Kdo něco umí a dělá na živnost, dostane ode mě 350 korun na hodinu. To už docela jde – zálohy má 9 tisíc, plus nějaké to pojištění, má pevné náklady 11 tisíc měsíčně, kdyby mu šlo 13 tisíc pryč, tak mu 45 tisíc musí měsíčně zůstat. Když teda bude makat. To bych řekl, že je slušné,“ vypočítává a upozorňuje, že ani brigádníci už dnes nepracují za 150 korun na hodinu, ale o rovnou stokorunu výš. Musejí však umět zabrat.

Na pranýři

Zabrat musejí především samotní řemeslníci. Kromě práce samotné tráví také další čas přípravou cenových kalkulací, návrhy technických řešení, konzultacemi na místě. „Teď jsme zrušili práci o víkendech, i když dřív jsme to tak dělali. Pracovní doba je kvůli dětem od 7 hodin. Okolo 7:30 jsme na zakázce cca do pěti, šesti hodin v sezóně děláme. Když přijedu ze stavby, pokračuju – dělám cenové nabídky, počítám materiál… To vás prostě musí bavit, já jsem se v tom naštěstí našel. Rodina to zatím zvládá, jsou zlatí,“ říká Pavel Šolar a přiznává, že na cenových nabídkách stráví třeba 45 hodin za měsíc. Rozhodl se proto, že si je u větší zakázek nacení na dva tisíce korun.  „Pokud se dohodneme, tak jim je vrátím. Lidi si totiž nechávají počítat cenové nabídky, ale pak s tím spekulují, ale mně to zabere hodně času.“

V době sociálních sítí, když něco pokazíte, tak jste hned na pranýři. Člověk musí být šikovný a dát si pozor.

Na nedostatek zakázek si Pavel Šolar nemůže stěžovat. Kromě nedostatku řemeslníků k tomu přispívá pravděpodobně ještě fakt, že je z generace, která už běžně využívá moderní technologie, sociální sítě a videa. „Když jsem začínal, udělal jsem si profil na Facebooku a na TikToku. To mám hrozně rád, natáčím krátké spoty a videa z práce, pořád jedu Facebook, masíruju to,“ říká a ukazuje svoje krátká videa. Na nich jezdí dálkově ovládané kolečko, vidíme řemeslníky v akci. S nadsázkou a humorem nad hromadou hlíny vedle čerstvého výkopu. A to v dnešní době opravdu funguje, i když – jak mladý řemeslník přiznává – může to být dvojsečná zbraň. „Člověk musí být šikovný a dát si záležet. V době sociálních sítí, když něco pokazíte, tak jste na sociálních sítích hned na pranýři,“ upozorňuje.

Ke své práci neváhá využívat také pomoc umělé inteligence. „Hodně mi pomáhají nejrůznější AI programy, které existují. To se mi hrozně líbí. Prakticky to znamená, že se radím s AI, jak postupovat s některými návrhy, ale třeba i v komunikaci s lidmi. Zákazníkům také říkám, aby svoje představy konzultovali s AI a pak přijedou za mnou a řekneme si, co je možné a co ne. Zkrátka se snažím držet krok s dobou!“ 

Z Broumovska do celého světa

Broumovsko a ostatní periferní regiony mohou být ideálním místem pro někoho, kdo na odbytu svého produktu v regionu není přímo závislý. Pavel Maryška přišel na Broumovsko před třemi lety ze Středočeského kraje a za sebou měl zkušenosti jak ze zaměstnání v soukromém sektoru, ve státních službách, tak s drobným podnikáním ve stavebnictví. „Nakonec jsem se dostal k možnosti dělat obytná auta, díky tomu, že jsem si udělal svoji obytku. Jezdil jsem totiž také amatérské závody. Všem se to hodně líbilo a najednou mi přišla ze Slovenska zakázka, že pán by chtěl postavit obytné auto. Poslal mi na tu dobu relativně hodně peněz, prostě mi věřil a celé to proběhlo, auto jsem předal. Takže tak nějak samo to začalo s podnikáním,“ vzpomíná na dobu před asi osmi lety, kdy začal podnikat.

Podnikání s obytnými auty se mu velmi dobře rozjelo, vyzkoušel si řízení firmy o dvou zaměstnancích, která spolupracovala s dalšími kontraktory, ale podle svých slov to manažersky úplně nezvládl. „Jako vedoucí jsem selhal, nikdo mě to neučil. Člověk může být šikovný řemeslník, ale podnikání se skládá i z dalších dovedností – nejen být šikovný na svůj obor, ale umět to celé řídit,“ vysvětluje s tím, že pražskou pobočku s rozjetým e-shopem nakonec ukončil a hledal místo mimo Prahu, protože finanční náročnost Prahy oproti zbytku republiky je veliká. „Nakonec jsem přijel sem a bylo mi jasné, že je to ono,“ říká a ukazuje na dílnu umístěnou tak trochu na konci světa v Ruprechticích, kde před třemi lety zakotvil.  

Mít vlastní prostor pro něj bylo důležité, stejně jako základní kapitál. „Jako malý živnostník jsem neměl možnost sáhnout po deseti milionech a postavit si halu. Jako mnoho jiných jsem to řešil přes hypotéku, přes garáž nebo stodolu, kterou  jsme upravili. Na vybavení jsem si bral úvěry, půjčky, hypotéky… Měl jsem dokonce i nebankovní půjčky, bylo to hodně risku, abych se dostal tam, kde jsem dnes. Asi to ještě nějakou dobu potrvá. To jsou věci, které nejsou vidět, ale většinu podnikatelů to po nějakou dobu sužuje, než se začne dařit,“ upozorňuje, zatímco spolu sedíme uprostřed dílny, kde se z dodávky značky VW Crafter stává luxusní obytný vůz. 

„Tenhle je ale poslední, už to nedělám. Vymyslel jsem totiž nový produkt a postupně s ním expanduji na evropský trh. Jedná se o nosnou konstrukci pro obytná auta. Je to takový rastr, který se dá na stěnu obytného auta a na něj se věší další vybavení, které si můžete pořídit i jinde. Naše konstrukce umožňuje stoprocentní izolaci a zároveň dokonalé upevnění všeho vybavení. Jde o bezpečnost a rozložení váhy v případě autonehody tak, aby se vybavení neutrhlo, pokud auto nepřekročí přiměřenou rychlost. Konstrukci je možné instalovat i svépomocí, usnadňuje protažení kabelů i vodoinstalace… Má to hodně výhod,“ vysvětluje absolvent letecké průmyslovky Pavel Maryška, jehož produkt jde z Ruprechtic do celé republiky i do světa. 

Odlehlost místa, kde zakotvil, ho netrápí: „Pokaždé, když sem zákazník má jet, stěžuje si, že je to daleko. Doprava je složitá. Vždycky však zákazníkům říkám, že jestli chtějí být cestovatelé a jezdit v obytných autech, tak by jim neměla vadit cesta na Broumovsko. Zvu je sem na výlet za přírodními krásami. Nedobrovolně sem tahám lidi na výlet,“ usmívá se. Vadí mu však například to, že na Broumovsku není žádný velký hobbymarket typu Hornbach, kam by řemeslníci mohli, v případě náhlé potřeby dokoupit nějaký komponent, zajet.

Na otázku, na jaké překážky pro podnikání tu naráží říká: „Já si nechci stěžovat. Za celou dobu, co podnikám, jsem teď nejspokojenější – jsem stabilní, zaplatím, co je potřeba, můžu si dopřát nějakou radost, můžu věnovat spoustu času vývoji, mám čas pro sebe – to celé je obrovská výhoda. Ještě do nedávna jsem byl otrokem své práce 14–16hodinové směny včetně víkendů, nebyly výjimkou. Čtyři roky jsem neměl dovolenou, i když na to nejsem hrdý. Podnikání stojí spoustu energie, stojí to zdraví a často i vztahy.“ 

Živnostníků přibývá

Počet OSVČ (osob samostatně výdělečně činných) v Česku stále roste – ke 30. září 2025 jich Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) evidovala celkem 1 182 086, z toho 696 350 na hlavní činnost, zbytek na vedlejší. Stálý nárůst je na křivce grafu dobře patrný (viz obrázek). K nárůstu OSVČ pak dochází ve všech krajích a okresech, například v okrese Náchod přibylo oproti roku 2024 v roce 2025 178 OSVČ, což je  nárůst asi 1,5 procenta. Mírný nárůst podnikatelů/živnostníků eviduje také Živnostenský úřad v Broumově – ve 3. čtvrtletí roku 2025 jich tu bylo 2601, což je oproti roku 2023 nárůst o 2 procenta. 

Není všechno zlato, co se třpytí

Ačkoli se na první pohled může zdát, že živnostníci dosáhnou měsíčně na vysoké příjmy, dalece převyšující běžnou mzdu v regionu, je třeba se na jejich příjmy podívat detailněji. Pokud klempíř Jiří vydělá měsíčně v průměru 50 tisíc, ještě to neznamená, že mu tyto peníze zůstanou. Jako každá OSVČ musí platit povinné minimální měsíční zálohy na zdravotní a sociální pojištění. Ty se vypočítávají podle průměrné hrubé mzdy, kterou stanovuje vláda podle makroekonomických ukazatelů a v návaznosti na růst mezd, který byl v posledních letech výrazně ovlivněn vysokou inflací. Jak už jsme psali dříve v článku Platy na okraji, průměrná hrubá mzda zdaleka neodpovídá realitě většiny mezd v zemi, protože její výši ovlivňuje malé procento velmi vysokých mezd a značná část pracujících se svým příjmem nedosahuje ani mediánu mezd (čili středu). 

Úřední odhad průměrné hrubé mzdy pro rok 2026 byl stanoven na 48 967, jde asi o pětiprocentní nárůst oproti roku 2025. Systém výpočtu záloh je tedy navázán na průměrnou mzdu v ekonomice, přestože skutečné příjmy drobných živnostníků této hodnoty často nedosahují.

Vyjádřeno v procentech, sociální pojištění se za posledních pět let zdvihlo o 124,9 procent a zdravotní o 40 procent. 

Díky tomuto výpočtu každoročně minimální zálohy pro OSVČ rostou a kvůli hospodářské krizi přišla minulá vláda ještě s konsolidačním balíčkem, který nastavil postupné, ale razantní zvýšení záloh pro živnostníky. Zatímco v roce 2020 zaplatili živnostníci minimální měsíční zálohu na sociální pojištění 2544 korun a na zdravotní pojištění 2352 korun, došlo v roce 2024 ke skokovému nárůstu. V roce 2024 tak na sociálním pojištění zaplatili 3852 korun a na zdravotním pojištění 2968 korun, pro rok 2026 byly stanoveny měsíční zálohy na sociální pojištění 5720 korun a na zdravotní 3306 korun. Vyjádřeno v procentech, sociální pojištění se za posledních pět let zdvihlo o 124,9 procent a zdravotní o 40 procent. 

Malé živnostníky tak částka 9026 korun měsíčně může dostávat do tísnivé situace, pokud například jeden měsíc zálohy nezaplatí, musejí za dva měsíce uhradit již 18 052 korun, což může být značný zásah do rozpočtu. Tím ovšem jejich platby nekončí. Je rozumné platit si také alespoň minimální měsíční zálohu zhruba 500 korun na nemocenskou (která je jinak nepovinná), jinak se v případě náhlého onemocnění ocitnou bez příjmu a často pak pracují, i když jsou nemocní. Platit by si měli také pojištění pro případ úrazu a další platba je čeká v podobě daně z příjmů. Zde mohou mít někteří řemeslníci výhodu – podle typu řemeslné živnosti totiž mohou namísto přesných výdajů a příjmů volit daňový paušál, a to ve výši 60 % i 80 %.

Ve hře jsou 4,1 miliardy korun

Proti zvyšujícím se zálohám se postavila nová vláda Andreje Babiše, která ještě než usedla do vládních křesel, slibovala, že růst záloh pro živnostníky zastaví a vrátí je na úroveň roku 2025. První jednání na toto téma už proběhla a kabinet slibuje, že zatímco živnostníci z počátku roku vysoké zálohy zaplatí tak, jak byly stanoveny, později jim budou počítány jako přeplatek. 

Na tom, zda je tento přístup pro ekonomickou kondici země přínosný, není shoda. Například společnost PAQ Research ve své analýze vyhodnotila, že zastavení růstu minimálních záloh bude Česko stát příjem 4,1 miliardu korun. A to není málo. „Lepším opatřením pro úlevu nízkopříjmových OSVČ by bylo snížit minimální vyměřovací základ zdravotního pojistného, který je pro OSVČ nesmyslně vysoko (50 % průměrné mzdy oproti současným 35 % u sociálního pojistného). Tato úleva by se dala v rozpočtu kompenzovat zvýšením plateb v rámci paušální daně pro OSVČ s vyšším příjmem,“ píše se ve zprávě PAQ Research. 

Růst záloh na sociální pojištění pak pro OSVČ může znamenat lepší důchod v budoucnosti. Podle představitelů minulého kabinetu, byl systém postupného navyšování nastaven správně.

Nechat se znovu zaměstnat? To určitě ne!

I když mají svoje potíže, na jednom se všichni oslovení řemeslníci shodnou: Zpátky do zaměstnání už by nešli. Důvody má každý své. „Podnikání doporučuju každému, kdo na to má chuť a sílu. Zpátky do firmy jako zaměstnanec už bych nešel,“ říká Pavel Šolar. „Nechat se znovu zaměstnat? To určitě ne. Umím si maximálně představit, že bych spolupracoval se skupinou řemeslníků na nějaké velké zakázce,“ přiznává klempíř Jiří, který však stejně ze všeho nejraději pracuje sám. A Pavel Maryška? Ten vychází ze své zkušenosti a uzavírá: „Možná ten můj příběh zní hezky, ale je to bolavá a náročná cesta a ne každý do toho bude chtít energii dát. Každý je také v jiné životní situaci, ale za mě je vždycky nějaká cesta. Každý dostaneme nějaké karty a je jen na nás, jak s nimi budeme hrát.“