Vážné onemocnění, věk či rodičovství. Co nabízí pracovní trh znevýhodněným?
Pracovat chtějí, ale chybí pro ně vhodné podmínky a ochota jít cestou individuálního přístupu. Mezi znevýhodněné skupiny na pracovním trhu nepatří zdaleka jen lidé se zdravotním omezením. Překážkou se lehce stane věk, rodičovství nebo náhlé vážné onemocnění. Mimořádně zranitelnou skupinou jsou pak obecně ženy. Přinášíme příběhy lidí z Broumovska, kteří doufají, že jejich životní zkušenost může být pro jiné posilující inspirací.
Ocitnout se ve znevýhodněné skupině může každý z nás.
Paní Kateřina Hamerská (62 let) přichází na naši podvečerní schůzku nad očekávání připravená. Kromě osvědčení, které dokládá, že úspěšně završila rekvalifikační vzdělávací program Studium pedagogiky pro asistenta pedagoga, vytahuje na stůl nejen potvrzení o praxi ze Základní školy a Praktické školy v Broumově, ale také několik vlastnoručně upletených, slušivých čepic. „Vždycky jsem někoho něco učila, stále jsem někomu pomáhala. Navíc práce ve školství byl můj dávný sen, ale zatím mě všude odmítli. Nemyslím si, že věk není překážkou,“ vysvětluje na úvod.
Nevzdávat se a rekvalifikovat
Celý život pracovala paní Kateřina jako účetní. Vystudovaná inženýrka se přistěhovala na Broumovsko po dokončení vysoké školy a zde se potkala se svým pozdějším manželem, rodákem z Martínkovic. Krátce po revoluci se odhodlala k tehdy ještě ojedinělému kroku a začala podnikat jako účetní, později se nechala na několik let zaměstnat. Před šesti lety si vyslechla onkologickou diagnózu, která v momentě převrátila všechny její životní hodnoty. Začalo dlouhé období léčby a nejistoty. V Česku se podle posledních statistik dostane do takto tíživé životní situace každoročně téměř sto tisíců Čechů a každý třetí na rakovinu umírá. „Čekala jsem cokoli, ale tohle ne. Byla jsem postavena před hotovou věc. Zaměstnavateli jsem pouze sdělila, že musím jít na operaci. Hodně mi tehdy pomohla organizace Amelie, která se zaměřuje na práci s lidmi s onkologickou diagnózou, ale i jejich rodinami,“ vzpomíná.
Nemoc se jí podařilo překonat, ale po náročné léčbě se paní Kateřině nedostávalo sil. Rozhodnutí odjet do lázní se tehdy ukázalo jako velký přínos, protože sdílení s dalšími pacienty jí pomohlo zorientovat se, co v takové životní situaci dál dělat. V té době byla paní Kateřina stále na nemocenské, nicméně do zaměstnání se vrátit nehodlala, protože věděla, že nedostane podmínky odpovídající jejímu zdravotnímu stavu. Přes rok strávila v plně invalidním důchodu, který jí byl později snížen na první stupeň.
Dokázali mi poradit, jak si upravit životopis, protože jsem znovu nechtěla zažít diskriminaci kvůli věku.
Její další cesta vedla na Úřad práce. „Velmi mi pomohl job klub, který tam tehdy fungoval. Pomohli nám s komunikací a sebeprezentací u pohovoru a mně dokázali poradit, jak si upravit životopis, protože jsem znovu nechtěla zažít diskriminaci kvůli věku. Byla jsem ve skupině nejstarší, ale jedno bylo pro mě pozitivní: setkala jsem se tam s velmi mladými lidmi, často i čerstvými absolventy a poznala jsem, že každá generace má své vlastní problémy. Můj problém byl, jak životopis zredukovat, co podstatného vybrat, ale oni měli opačný problém, co tam vůbec napsat. Byli jsme také motivování sepsat si naše přání pro příští zaměstnání. Já jsem věděla, že bych chtěla zkrácený úvazek bez dojíždění, protože víc bych vzhledem ke svému stavu nezvládla. Nejvíc mi pomohlo si v job klubu uvědomit: Ano, chci do práce, už jsem připravená zvládat svou situaci,“ říká pevným hlasem. Podařilo se jí najít místo vedoucí školní jídelny, časová náročnost ale neodpovídala zkrácenému úvazku a po dvou letech musela paní Hamerská konstatovat, že si sáhla na dno svých sil a práci opustila.
Hledání ale nevzdala. „V té době se otevřela možnost vyzkoušet si práci s žáky v broumovské Základní a Praktické škole na Kladské. Mně vždy bavily ruční práce, také jsem věděla, že škola má pozemky. Mám dva syny a žádnou dceru. Ráda bych předávala dál to, co umím. Došlo mi ale, že na sobě musím zapracovat. Vysokou školu mám, učit bych mohla. Věděla jsem, že Úřad práce pedagogické minimum neproplácí, ale kurz asistenta pedagoga ano,“ přibližuje svoji motivaci rekvalifikovat se. Pomohl jí tehdy jeden z projektů Úřadu práce, o nichž jsme psali v dřívějším textu, nazvaný Věk není překážkou. Paní Hamerské se tak otevřela cesta do nové životní etapy. „Každého bych ale ráda připravila na to, že celý ten proces chvíli trvá a kurz se proplácí až po jeho úspěšném absolvování,“ uzavírá.
Achillova pata
Jak snadno se může člověk dostat do nelehkého souběhu životních okolností ví moc dobře i Veronika Morgan Janíková (40 let). Pražská rodačka a řidička z povolání se do Broumova přistěhovala za svým manželem, který tu má kořeny. „Přišla jsem tím o skvělou práci. Ještě tři čtvrtě roku jsem se pokoušela do Prahy dojíždět, ale pak jsem to vzdala. Pak jsem poslala životopis do Veby a vzali mě na mokrou úpravnu. Otěhotněla jsem ještě v době, kdy jsem měla smlouvu na dobu určitou, takže po skončení smlouvy mi už pozici nebyli povinni držet, ale i tak mi nabízeli, že by mě vzali zpátky. Jako zaměstnanec jsem si tam nemohla stěžovat. Můj muž pracuje v Teplicích nad Metují pro Granit Lipnice. Chtěla jsem, aby mohl jít na otcovskou dovolenou, rodila jsem císařem a ty dva týdny v šestinedělí by se mi doma opravdu hodil. Jenže v té době ještě neměl smlouvu na dobu neurčitou a z obavy, aby ji vůbec dostal, jsme na to nijak netlačili,“ přibližuje některá úskalí Veronika.
Problém je také se školkou. Většina fabrik začíná v šest a syna by neměl kdo odvézt ani vyzvednout.
Když se po třech letech přiblížil okamžik nástupu do práce, začalo nelehké hledání. Ač má Veronika střední školu s maturitou v oboru poštovních a peněžních služeb, sehnat v regionu vhodnou pozici vůbec nebylo snadné. „Bohužel na mé původní pozici se pracovalo na tři směny, a to si s malým dítětem nemůžu dovolit. Problém je také se školkou. Většina fabrik začíná v šest a syna by neměl kdo odvézt ani vyzvednout. Po rodičovské jsem si našla práci na home office pro hradeckou firmu Konecta. Tady v okolí není moc zaměstnavatelů, kteří by nabízeli zkrácené úvazky,“ upozorňuje Janíková na Achillovu patu pracovního trhu v regionu.
Mezi uchazeči o zaměstnání převažovaly ženy, které tvořily 54,5 % všech evidovaných osob a jejich počet narostl i meziročně.
Podle posledních statistik úřadu práce z podzimu 2025 je v Královéhradeckém kraji evidováno 14 493 uchazečů o zaměstnání. Podíl nezaměstnaných osob dosáhl hodnoty 3,91 % a byl osmý nejnižší mezi kraji, nicméně je potřeba dodat, že konkrétně okres Náchod vykazuje hodnotu nezaměstnaných 4,6 %. Mezi uchazeči o zaměstnání převažovaly ženy, které tvořily 54,5 % všech evidovaných osob a jejich počet narostl i meziročně. Mezi osoby se zdravotním postižením patřilo 14,8 % ze všech uchazečů na Úřadech práce v Královéhradeckém kraji (tj. 2 150 osob). K podzimu 2025 bylo evidováno 1 225 absolventů škol a mladistvých i jejich počet byl ve srovnání s loňským rokem vyšší. Na celkové nezaměstnanosti se podíleli 8,5 %. Z hlediska věku byla čtvrtina uchazečů o zaměstnání ve věku do 29 let. Výrazné zastoupení měli také lidé v předdůchodovém věku 60−64 let, kteří se na celkovém počtu podíleli 12,1 %. I z dostupných dat tak jasně vyplývá, jaké skupiny obyvatel mají ztížený přístup na pracovní trh.
.jpg)
Nástupem do zaměstnání pomoc nekončí
Lidé s jakýmkoliv druhem znevýhodnění žijící na periferii musí dennodenně překonávat překážky, které by pro mnohé z nás nebyly tak zatěžující. Jednou z nich je dostupnost podpory a pomoci v místě jejich bydliště. Přímo v Broumově má jedno ze svých pracovišť náchodská nezisková organizace Aspekt. „Jsme služba, která vychází z principu podporovaného zaměstnávání. Pracujeme s lidmi, kteří mají dlouhodobě nějaký zdravotní problém, ať už se týká tělesného, nebo duševního zdraví. Zaměřujeme se na věkovou kategorii od 16 do 65 let,“ popisuje cílovou skupinu Radka Hušková z broumovského pracoviště Aspektu.
Není naším primárním cílem zprostředkovat zaměstnání, ale pomoci práci najít a udržet si ji.
Aspekt klade velký důraz na individuální podporu. „Nabízíme bezplatnou, dobrovolnou a individuální pomoc, která je součástí bezplatných sociálních služeb. Může se na nás obrátit skutečně kdokoli, kdo spadá do naší cílové skupiny. Zda tomu tak je, posoudí sociální pracovník, který se se zájemcem o naši podporu setká. U každého klienta se snažíme podchytit problém s jeho uplatněním na otevřeném trhu práce a stanovit mu plán podpory na míru. Dokážeme mu poradit např. se sepsáním životopisu či motivačního dopisu, pomoci mu zlepšit komunikační dovednosti nebo kognitivní funkce. Není naším primárním cílem zprostředkovat zaměstnání, ale pomoci práci najít a udržet si ji. V současné době máme na Broumovsku asi devět klientů, k nimž přistupujeme naprosto individuálně dle jejich potřeb,“ přibližuje Hušková.
Na rozdíl od Úřadu práce nekončí podpora Aspektu okamžikem nástupu klienta do zaměstnání. „Když klient najde zaměstnání, můžeme ho podpořit přímo na pracovišti a tím usnadnit situaci i pro zaměstnavatele. Obrátit se na nás mohou i zaměstnavatelé, kteří uvažují o zaměstnání člověka se zdravotním znevýhodněním,“ uzavírá Radka Hušková.
Peníze až na druhém místě
S Danielem Šanovcem (30 let) se setkáváme v jeho rodném Meziměstí přímo na jeho pracovišti na Městském úřadě. Na místo jej dovezla jeho maminka. Daniel je totiž od mala kvůli dětské mozkové obrně upoutaný na invalidní vozík a má třetí stupeň invalidity. Po základní školní docházce pokračoval na obchodní akademii v Janských Lázních, která nabízí pětileté maturitní studium pro lidi se zdravotním a jiným postižením. „Maturitu jsem dal až na druhý pokus, ale zvládl jsem to. Poté jsem sám oslovil pět potenciálních zaměstnavatelů, ale ozvali se mi pouze z Městského úřadu v Broumově, nejspíš i díky tomu, že jsem tam byl během školy na praxi, ale neměli v té době volné pracovní místo. Bylo to pro mě nepříjemné, doufal jsem, že mi oslovené firmy alespoň odpoví,“ vzpomíná na své tehdejší pocity.
„Přes rodinnou kamarádku jsem se dozvěděl o Aspektu a tam mi hodně pomohli. Přišel jsem za nimi v lednu 2019 a začali jsme společně oslovovat různé firmy. Ozvala se nám Proma Reha a Městský úřad v Meziměstí, a nakonec jsem se pustil do namlouvání s úřadem. Akorát bylo potřeba vymyslet, kam mě umístí. Elektrický vozík je totiž širší než mechanický a bohužel se s ním vejdu do málokterých dveří. Nakonec jsme vymysleli, že pokud budu fyzicky pracovat na úřadě, budu sedět dole v zasedací místnosti, jinak mohu pracovat z domova,“ popisuje Daniel svou cestu za současným zaměstnáním.
Daniel v současnosti působí na půl úvazek jako tzv. propagační referent. „Pozice, na kterou jsem nastoupil, mi vytvořili na míru. Před tím tady nebyla. Vytvářím plakáty, starám se o sociální sítě a pomáhám s přípravou akcí. Baví mě na tom, že mi dávají volnou ruku. Dostanu textové podklady, vytvořím ke každé akci dvě až tři verze plakátu a z těch si pak město může vybrat,“ přibližuje Daniel svou práci a dodává s úsměvem: „Rád sleduju sportovní výsledky, a kdyby o to měl někdo zájem, bavilo by mě připravovat pro média tabulky s výsledky. Blíží se zimní olympijské hry a já budu určitě přibitý k obrazovce.“
Práce na úřadě není jeho jediný příjem. „Dostávám ještě invalidní důchod a příspěvek na péči pro moji mamku, která se o mě stará. Šel jsem pracovat hlavně kvůli sociálním kontaktům a pocitu, že se můžu někde uplatnit. Pokud je tu na Broumovsku někdo podobný jako já a rád by pracoval, ať to zkouší, nebojí se obrátit na Aspekt a hlavně nezapomene, že vždycky všechno nějak dopadne,“ uzavírá naše setkání Daniel Šanovec.
Pozice šité na míru
Kromě limitovaného počtu pracovních míst na městských úřadech mají lidé se zdravotním postižením žijící na Broumovsku naštěstí i další možnosti. Pracovní uplatnění jim mimo jiné nabízí společnosti Damipa Bab a Duko. Významnou roli v chodu firem totiž hraje zaměstnávání osob se zdravotním znevýhodněním, včetně osob se zdravotním znevýhodněním a zdravotním tělesným postižením. „Jsme chráněné dílny a dlouhodobě se zaměřujeme na to, aby u nás lidé s handicapem našli stabilní práci a podporu. Každý zaměstnanec je pro nás nedílnou součástí celého výrobního procesu,“ vysvětluje jednatelka Damipa Baby a vedoucí výroby Dagmar Adamírová.
„Zaměstnanci u nás pracují na široké škále pozic: od přípravy materiálu, stříhání, šití, balení, potažmo prodeje v našich vlastních prodejnách po celé ČR. Ke každému zaměstnanci přistupujeme individuálně. Posuzujeme, v čem zaměstnanci vynikají a hledáme jejich správné uplatnění, ve kterém budou spokojeni, a především pozice vyhovovala jejich zdravotnímu omezení,“ objasňuje Adamírová a dodává: „Chceme, aby se u nás lidé cítili užiteční a součástí týmu. Všichni zaměstnanci jsou pro nás nedílnou součástí celého výrobního procesu, včetně uklízeček a údržby, jejichž práce je pro chod stejně důležitá.“
„Pracovní kolektiv neustále rozšiřujeme, máme skvělou zkušenost s Úřadem práce, který nám dlouhodobě pomáhá s náborováním vhodných zaměstnanců. Velmi si ceníme spolupráce s městem Broumov, které nám poskytuje potřebné prostory pro naši činnost,“ uzavírá Adamírová.
Bez částečných úvazků to nepůjde
Paní Kateřina Hamerská úspěšně absolvovala dvouměsíční rekvalifikační kurz v Hradci Králové na pozici asistenta pedagoga v rozsahu 124 hodin, který nad míru naplnil její očekávání. Stejně tak zvládla 40hodinovou praxi na broumovské Základní škole a Praktické škole, kam dochází převážně děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Během ní získala zkušenosti s prací se žáky s lehkým mentálním postižením. „S dětmi se dostanete do jiného světa, nabijí vás,“ přibližuje své pocity.
Doufám ale, že můj příběh bude přesto inspirací pro ostatní a třeba někomu v mém věku pomůže.
Nicméně zaměstnání na pozici asistenta pedagoga nakonec nezískala. Od září rozeslala ještě několik životopisů, nikde ale neuspěla: „Nakonec jsem si řekla: A dost! Rozhodla jsem se dobrovolničit v broumovském Domě dětí a mládeže Ulita na doučovacích kurzech, které tam vede můj starší syn. Mám s Ulitou podepsanou příkazní smlouvu na pomocné a podpůrné činnosti při doučování dětí převážně z vyloučených lokalit a kulturně znevýhodněného prostředí, abych nezahodila veškerou energii, kterou jsem do svého dalšího vzdělání vložila. Já už mám svůj odchod do důchodu tzv. za pár. Doufám ale, že můj příběh bude přesto inspirací pro ostatní a třeba někomu v mém věku pomůže,“ uzavírá s nadějí Kateřina Hamerská.
Bez jistoty zaměstnání od nového roku zůstává nadále i Veronika Morgan Janíková. „Ukázalo se, že projekt, pod nímž jsem pracovala, v prosinci končí. Momentálně jsem ve fázi hledání,“ říká.
Regionu, který ohrožuje vylidňování kvůli špatné dostupnosti práce a nízkým mzdám, stejně jako sociální vyloučení, by se každý zaměstnaný člověk hodil. Nejspíš je na čase, aby více zaměstnavatelů začalo přehodnocovat svůj vztah k částečným úvazkům a citlivěji vnímat individuální situaci uchazečů o práci.
Článek vychází za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a je součástí novinářské série Adresa: Periferie. Práce je klíč.
Editorka Hana Valentová.
