Od kříže k menhirům

Text a foto Michaela Mašková

Neděle, 2. března 2025

Sdílet na:

Neděle láká k osamělým toulkám. Vydejte se s námi po pastvinách mezi Teplicemi nad Metují a Zdoňovem, kde k zastavení láká jen křížek mezi stromy, nádherné vyhlídky a také kamenný kruh dvanácti andělů. Trasa dál pokračuje do Hrnčířského údolí a Adršpachu, nebo ji lze stočit na Bukovou horu a zpět do Teplic.

K osamělému toulání po krajině se hodí vyrazit na cestu vlakem. Vystoupím na zastávce Teplice nad Metují Skály, přejdu přes novou dřevěnou lávku a vydám se po červené značce směrem na Adršpach. Úzká cesta pod lesem je doprovázena zurčením Metuje, které člověka pěkně odděluje od blízké silnice. Cestou sevřeným údolím mnoho zajímavostí není, největším osvěžením je tak Bučnický pramen, z něhož se hrne ze svahu voda kousek před Bučnicí. Po červené značce dojdu až ke Skalnímu mlýnu, kde ji opustím a přejdu přes koleje a silnici a napojím se vpravo na nově zpevněnou cestu, která mizí do údolí Bučnice. Pozor, je to ta, která odbočuje ze silnice až za mostkem, nikoli asfaltová cesta vedoucí na Horní Teplice (se zákazem vjezdu).

Ke křížku

Cesta lehce stoupá a přidávám do kroku, abych se dostala na slunce. To se vyhoupne za zatáčkou a ve stejnou chvíli se začíná otevírat Bučnické údolí. Cesta mě drží na okraji smrkového lesa, ale vím, že dole po pravé straně se vine potůček, lemovaný starými vrbami, které vytvářejí nejedno tajemné zákoutí. V tuhle roční dobu je pěšina podél potoku ještě průchozí, v létě už je beznadějně zarostlá kopřivami. Dneska se však dolů k vodě stáhnout nenechám, mířím po cestě dál, vzhůru k místu prvního zastavení.

Tím je křížek mezi dvěma javory kleny umístěný na vrcholku kopce pod okrajem zdoňovské Hejdy. Křížek je jen jednoduchý železný na obyčejném podstavci a stromy se od něj odklánějí, jako by mu chtěly nechat prostor ve směřování vzhůru. Místo má svoje kouzlo, neboť je z něj nádherná vyhlídka. Ve směru k Bukové hoře se otevírá nádherná zvlněná krajina, prostor tvořený jen loukami a pastvinami. Jedno přechází v druhé, oddělené přirozenými lomy v krajině. V tuhle roční dobu je všude nekonečná světle hnědá, béžová plocha doplněná siluetami osamělých stromů a pod lesem se zbytky sněhu. Zase jedno z těch míst, kde je slyšet ticho. Ticho a klid. Stojí za to se zde na chvíli zastavit a zahledět do krajiny, oči tu neruší nic, co by do ní nepatřilo.

K menhirům

Cesta pokračuje od křížku rovně dál do Zdoňova, já se však pouštím doprava z kopce dolů po vyjetých kolejích. Při dostatku sněhu tudy vede skvělá běžkařská trasa, toho nám však letošní zima příliš nedopřála. Scházím dolů pod kopec a nechávám se vést kolejemi doleva podél potoka. Moje oči se kochají osamělými stromy v protějším svahu, stojí však za to se také ohlédnout na masiv Teplických skal. Zhruba po jednom kilometru leží ve svahu vlevo kamenný kruh obkroužený ještě kruhem mladých stromů.

Už nějakou dobu o tomto kamenném kruhu vím, ale dnes jsem se k němu poprvé vydala. Je znát, že tu nestojí dlouho. Jde o další z kamenných kruhů, které na pozemcích Bernarda Lainky vztyčují příznivci různých novodobých učení. Na ceduli přivázané k jedné z lip se dočítám, že se jedná o posvátné místo spočinutí 12 archandělů. Vítán je každý, jehož záměrem je spočinout v prostoru srdce v klidu, míru a tichu.

Každý kámen má své číslo a na druhé ceduli je diagram, který přiřazuje kameny k jednotlivým archandělům a také vysvětluje jejich sílu. Nevím, zda je to opuštěnou krajinou, která má svoje kouzlo sama o sobě, či nějakým rituálem, který zde byl vykonán, ale uprostřed kruhu je cítit jistá síla i ticho. Každopádně je to druhé místo pro zastavení na cestě předjarní krajinou.

Kromě zastavení, je to také místo, kde je potřeba se rozhodnout, kudy jít dál. Kdo se chce raději osaměle toulat jen ve společnosti větru a dravců kroužících nad hlavou, měl by od kamenného kruhu sejít zpět dolů a vydat se po vyjetých kolejích přímo do protějšího kopce. Zabloudit se tu nedá, cesta vede přes potok po starém kamenném mostku a pokračuje dál přes pastvinu až na místo, kde se kříží s další polní cestou. Tady je dobré vydat se nahoru doleva, podél meze až na cestu u lesa, která vede z Teplic nad Metují ke Kříži smíření na Bukové hoře. Cestou poutník uvidí po pravé straně tůň a po levé ještě jeden vztyčený kámen u kraje lesa. Na cestě je pak možné zahnout doleva ke Kříži smíření a památníku a odtud se vydat zpět do Teplic nad Metují až na vlak nebo pokračovat do Vernéřovic.

Ke kapli i kruhu

Já jsem se však od kamenného kruhu archandělů vydala dál do kopce směrem do Zdoňova. Po několika desítkách metrů jsem se vyhoupla na kopec a po levé ruce se vyhoupnul  nad krajinu Křížový vrch, další z cílů mé cesty. Vpravo se pak objevil Zdoňov, z něhož krásně vyčnívala věž kostela. Jak malebné!

Kráčím po svahu pořád dál za nosem, nejdřív se držím linie, kterou tvoří snad bývalá cesta, či mez s prastarou hrušní a nově vysázenými stromky. Bude třeba vymyslet, kudy projít do Zdoňova. Nakonec přejdu šikmo doprava k druhé mezi a ta mě dovede mezi dva statky (č.p. 84), mezi nimiž je vyjetá cesta. Protáhnu se tudy a jsem na silnici přesně v místě, kudy pokračuje žlutá turistická značka do Hrnčířského údolí.

Kapličku sv. Jana Nepomuckého na jeho konci asi není potřeba příliš představovat, bílá stavba z roku 1880 tvoří v krajině klenot, za kterým se vydávali lidé už od dob jejího vzniku. Je dobře, že byla v roce 2009 zrestaurována a o dva roky později do ní byla umístěna také dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého.

Ke kapličce však pod Křížovým vrchem přibyly další objekty, tentokrát nikoli křesťanské. Už cestou k ní jsem zahlédla vpravo nahoře na pastvině další kamenný kruh (psali jsme loni ZDE) umístěný v blízkosti Zbořeňáku,  pozůstatků kostela na kopci vpravo nad kaplí. V roce 2015 byl v těsném sousedství kapličky vztyčen tzv. Geopunkturní kruh věnovaný říši zvířat, jehož autorem je slovinský geomant Marko Pogačnik. Nakonec byl však přesunut dál od kaple a dnes stojí přímo vedle cesty vpravo na pastvině pod Křížovým vrchem. I když stojící kameny s reliéfy mají svoje kouzlo, neubráním se otázce, proč někdo vztyčuje kameny zrovna v krajině skalních měst, kde už kameny vztyčila přímo příroda. Koho to však oslovuje, může si při doteku kamenů nacítit jednotlivá zvířata a propojit se s nimi. Zlepšuje to prý spojení s vlastním vnitřním zvířetem. Já se tu dlouho nezdržím, protože moje vnitřní zvíře ožilo osamělým pobytem na pastvinách, ve společnosti větru a ptáků.

Zpět podél Metuje

Vyrážím proto rychlým tempem nahoru po cestě na Křížový vrch a zvažuju, zda si na závěr krásné procházky dát ještě Křížovou cestu a vyběhnout na vyhlídku na Adršpašsko a dál na Krkonoše. Den k tomu přímo svádí, navíc bych tím pěkně uzavřela střídání křesťanského a pohanského. Nakonec to udělám, zamávám Sněžce a pak už se vydám dolů do Adršpachu. Naštěstí není sezóna, takže rychle projdu okolo parkoviště směrem k nádraží.

Adršpach skýtá poutníkům samozřejmě další možnosti – zajít do Qadru na pizzu a pivo, počkat si na vlak a dojet do Teplic, či se vydat pěšky podél Metuje. Ke vstupu do Teplických skal, kde dnešní trasa začala, jsou to zhruba 4 kilometry, cestou je možné občerstvit se ve Skalním mlýně či v hotelu Orlík. Já vyrážím pěšky, řeka Metuje jemně bublá a nikde nikdo.

Celá trasa měří cca 14 kilometrů a je dobré vyrazit na ni v době, kdy na pastvinách nejsou krávy a vysoká tráva.