Za gorilami do deštných pralesů rovníkové Ugandy
Milí čtenáři, pojďte si na chvíli odpočinout od zimy a mrazu a vydejte se s námi na výlet do tropického pralesa! David Puschmann, kterého jsme měli, rodák z Broumovska, se s námi podělil o své zážitky z výpravy za obrovskými gorilami horskými. Navštívil je před rokem přímo v jejich domovině - národním parku Bwindi v africké Ugandě.
Gorily horské mě již léta drží, dráždí a zajímají. Na planetě není mnoho míst, které nabízí stopařům hobíkům vidět na vlastní oči gorily v jejich přirozeném prostředí. Deštné pralesy rovníkové Afriky států Konga, Rwandy a Ugandy tuto možnost skýtají. Pokud je tedy zrovna v této oblasti bezpečná politická situace. Evropské cestovky si zlatokopecky mastí své kapsičky dukáty, které jim nejsem ochoten doplnit do plna, a tak volím taktické čekání na příležitost, jak podniknout jedinečný cestovatelský zážitek individuálně, případně za pomoci domorodců.
Herberta, (Němce, který žije v Ugandě přes třicet let), mi seslalo samo nebe. Náhoda? Osud? Dávno věřím v určitou energii, která hýbe příběhem každého jedince. Navedl mě na správnou organizaci v Ugandě a já se do Afriky těšil už od Vánoc.
Cesta na ugandské letiště v Entebbe byla dobrodružná. Napoprvé nás nenechali dosednout. Nouzově jsme přistáli ve Rwandě, a tak jsme neplánovaně prožili pestrý den i bez víza včetně doprovodu a dohledu ve městě Kigali. Napodruhé to klaplo a my dodnes nevíme, co bylo příčinou komplikací.
Na kterou stranu strhnout volant
Na mezinárodním letišti v Entebbe naši evropskou pětičlennou, takřka rodinnou skupinu (syn mojí sestry s manželkou plus dcera Lhotských přátel), čekal kompetentní řidič-profík. To, že na dalších deset dní vkládáme své cenné a pravděpodobně jediné životy (reinkarnace by byla pro mě trestem, kterého se obávám už teď) do jeho rukou, jsme pochopili hnedle.
Uganda byla do roku 1962 anglickou kolonií a tak na rozdíl od sousední Rwandy, která byla do roku 1924 pod nadvládou Belgičanů, se tady jezdí po levé straně vozovky (jestli tak mohu říkat prašným cestám, po kterých se tady jezdí). Tento poznatek se každému řidiči hodí hlavně v momentě, kdy je třeba strhnout volant, protože cesty i necesty (kterých je víc), slouží k přepravě všech a všeho různými směry po celé své šířce. My najeli v tom horku 1500 perných kiláků. Cestou necestou v neuvěřitelné atmosféře rovníkové Afriky. Všudypřítomný smrad i kouř častých ohňů. Léčivá kulisa lesních porostů, úrodná a obdělaná políčka s mnoha odrůdami plodů. Obilniny, rýže a brambory typově odlišné. Vše pestré stejně jako oblečení místní populace, která je v tomto východoafrickém státě údajně nejmladší na světě. Vůně čaje i horské plantáže s kávou nás provází v tomto skrytém koutě planety, který projíždíme pomalounku na druhý převodový stupeň terénního vozu. Pro fotografa přidaná hodnota, které si vážím!
.jpeg)
Mega kapradí a liány nás strhávají k zemi
Program a cestopis máme nabitý, ale důležitý je klid a taky alespoň myšlenka na šťastný návrat domů. To je heslo naší party. Takže, na pilku se netlačí a nemusíme být u všeho. Úchvatných cílů je nespočet, ale ten hlavní je před námi.
Spíme v džungli pod stanem, s bodyguardem a jeho puškou za naší hlavou. Někdy přenocujeme ve srubu na kraji vesnice, takže se hned ráno musíme představit v místní škole, kde jsme už barvou naší kůže exotičtí. Rozdíly chudé společnosti jsou smutně pravdivé. Někteří jsou na tom ještě hůř než ti, co jsme zdravili včera. Darujeme, co můžeme postrádat, a jedeme dál vstříc zážitkům, kvůli kterým je náš výlet tak žhavý. A to nejen ve spojitosti s počasím!
Národní park Bwindi o rozloze 331 km2 se rozkládá v příhraničním pásmu s Kongem a Rwandou. Správci parku mají bohaté zkušenosti s naivními zájemci o drahocenný zážitek. Každý den mapují migraci ,,našich” lidoopů a určují aktuální lokaci. Zvukem, který na hlasivkách domorodci vyloudí, následně se nesoucím přes koruny tropických palem nám udávají tušený směr cíle. Často jsou gorily na cestě za potravou o fous před námi, slyšíme je, cítíme exkrementy, ale vidíme pouze vlastní pot kapající do očí.
Brodíme se po ,,lejtka” měkkým korytem potoka, kloužeme se bahnem vzhůru do strmého kopce, abychom vzápětí poznali hrbolatou jízdu na bobech (rozuměj - vlastní zadnici). Mega kapradí, liánové provázky i lana nás strhávají k zemi, klopýtáme ke kýženému cíli. Pralesní útrapy člověka stopaře jsou náročné martirium, ale z mého pohledu stojí v každém případě zato. Atmosféra vzácného okamžiku je nepřenosná, vzrušující a bohatá na adrenalin. Být fyzicky u toho, dýchat stejný vzduch tropů, bát se a zároveň radovat z neopakovatelného prožitku i vzácného příběhu. To je to, oč tu běží!
Ona se vyzná a já se nebál
Přiblížit se takřka na dotek gorilám horským se nám podařilo s úspěchem. Jen asi stovka jedinců z celkově odhadovaného počtu šesti set zralých goril je schopná tolerovat přítomnost člověka v jejich teritoriu. Když jsme se po tříhodinovém, extrémně fyzicky vysilujícím treku pralesem přiblížili v malé skupince do vrcholových partií bohatých na šťavnaté plody a květenu stromů, za kterými gorily migrují, spatřili jsme před sebou prvního lidoopa. Alfa samce se stříbrnými zády, vůdce smečky, opírajícího se o kmen staletého parinari (tropický strom s tvrdým dřevem a jedlými plody - pozn. red.).
V napětí dodržujeme pudem sebezáchovy danou vzdálenost našich objektivů od jedince, který pečlivě přežvýkává všechno, na co dosáhne. Panuje naprostý klid, který nerušíme. Sledujeme absolutní hru svalů s respektem k jedincům, proti kterým bychom v konfrontaci neměli nejmenší šanci. Dodržujeme ověřený zákon “oční kontakt nenavazovat”, a pozorujeme nevídané. Naše vjemy pracují na plné obrátky. Allen, uniformovaná zaměstnankyně národního parku a moje osobní asistentka, mě nabádá udělat krok vpřed. Blíž k jedinci, ze kterého jde strach. Chci ji věřit. Fotky i videa jsou důkazem toho, že ona se vyzná a já se nebál!
Během jedné hodiny ,,mezi nimi“ jsme viděli asi 30 goril horských různého vzrůstu a obou pohlaví včetně malých jedinců. Nezaznamenal jsem jediný atak, agresivitu či výstřednost situace. Ve zdraví, ale na pokraji svých sil jsme se pak doslova doplahočili zpět tam, odkud jsme ráno vycházeli. Zážitek zážitků to byl a zůstane!
Přečtěte si také Páteční štafetu s Davidem Puschmannem.
.jpeg)
