"Dříve byla soudržnost kamionů obrovská," vzpomíná Jaroslav Joklík na začátky v Rallye Dakar

Bára Fialová, foto archiv J. Joklíka Neděle, 21. září 2025

Sdílet na:

Ještě do konce září je v Muzeu papírových modelů v Polici nad Metují k vidění výstava k legendárnímu závodu Rallye Dakar, jednomu z nejtěžších vytrvalostních terénních závodů na světě. V roce 1985 vyrazila na trať první československá posádka ve vozidle značky Liaz. S pilotem Jiřím Moskalem a Radkem Fenclem jel tenkrát i Jaroslav Joklík. „Rivalita tam samozřejmě byla, je to motoristická soutěž, ale do roku 1988 byla soudržnost závodníků obrovská… Večer se sedělo spolu, jedlo spolu, kdykoli nějaký kamion někde stál, vždycky mu někdo zastavil, protože kamionu pomůže jen kamion,” říká Jaroslav Joklík, který jel Dakar pětkrát, dvakrát dojel do cíle, z toho jednou na třetím místě. Příležitost setkat se s částí legendární posádky měli návštěvníci v sobotu 13. září na akci s názvem Setkání u Dakaru.

První rok jsme ještě neměli zkušenosti s technikou. Ohýbaly se nám třeba tyče řízení, to nikdo nečekal.

Jak se to stalo? To za vámi někdo v roce 1984 přišel a řekl, pojedeš Dakar? 

Ne, to všechno začalo odspodu. Byla to iniciativa lidí z Auto-moto klubu Liaz, kteří jezdili na závody. Jirka Moskal tenkrát jezdil formule a chodil k Radkovi Fenclovi, který dělal výkresy na formule. Chodily mu zahraniční časopisy, no a jednou jsme takhle někde seděli a viděli jsme v tom časopise otrubkovanej náklaďák, a tak jsme si řekli, že bychom to mohli zkusit. Generální ředitel byl tenkrát velký podporovatel Auto-moto klubu. Šli jsme za ním šli a tím to celé vzniklo. Museli jsme to řešit přes Motokov, přes podnik zahraničního obchodu, to tenkrát jinak nešlo. No a založili jsme závodní středisko, v kterém bylo 18 lidí a celý rok jsme nedělali nic jiného než závoďáky… Také jsme stavěli auta na pronájem Francouzům na rallye a v roce 85 jsem postavili dvě Liazky. Dali jsme dohromady šest lidí, z toho jeden pak ze závodu utekl… 

Kolik vás do Francie odjíždělo? 

Jen nás šest, všechno bylo na nás. Přejeli jsme hranice a nikdo o nás nevěděl, zlatá doba. Dojeli jsme do Paříže, zavolali domů a pak po měsíci jsme z Dakaru zavolali podruhé. Tedy jen nás pět, protože Alain Galland z druhé posádky uprostřed závodu prohlásil, že chcípne v poušti a že to auto nemůže přejet a zdrhnul zpátky do Francie. On už jel Dakar dva roky předtím a byly s ním samé problémy. Jak se dostal do otevřeného terénu, tak nebyl schopný existovat. 

Jak vznikl ikonický design Liazek? Do té doby nikdo neměl modrou a žlutou… 

To byly barvy Auto-moto klubu Liaz. Vzešly z designu formulí, který dělal a dodnes dělá Pepa Světlý. V Hradišti sice pak řekli, že to bude v trikolóře, ale my jsme to v noci nastříkali modro a žlutou a oni už přišli k hotovému. Barvy jsme měli z východního Německa, všechno to byla ruční práce, žádné nálepky, všechno stříkané. I startovní čísla 626, 627, které jsme nalepili a přijeli s nimi do Paříže. Na přejímkách to chtěli otrhat a nalepit jejich typizovaná čísla, ale my jsme do nich tak dlouho hučeli, že nakonec mávli rukou a řekli, tak si to tam nechte. 

Tisíc šest set kilometrů, to je spousta hodin. Kolik bylo zastávek na záchod? 

Když bylo potřeba, tak se zastavilo. To nebylo na vteřiny jako dneska. Dnes to jsou opravdu sprinty. Dneska člověk kouká, jak minimalisticky se balí ty závodní kamiony… Před rokem 1988 se na korbu balily plynový vařiče, párky v plechovkách… Museli jsme být naprosto soběstační, abychom v poušti přežili, kdyby bylo potřeba. Dnes to jsou denní sprinty, my jeli 1600 kilometrů v jednom zátahu a nikdo se nás neptal, kde jsme… 

Jak tehdy vypadala navigace? 

Na přístrojové desce byl kompas, ale na to jste museli mít auto chcíplé, protože když bylo nastartované, nebyl to kompas, ale spíš otáčkoměr. Pak jsem měli satelitní navigaci, která byla původně určená do lodí. Jenže v roce 1985 létalo tak pět družic, jinak tam nebylo nic. Takže se muselo zastavit a počkat, až naskočí aspoň tři družice a ty určily polohu v souřadnicích s přesností na jeden kilometr. Ještě jsme měli dalekohled s kompasem. No a pak jsme měli roadbook, tedy rozpis, tehdy papírový, dnes už mají digitální. V něm byly orientační body, byl tam třeba nějaký strom v poušti, no a pak třeba 200 kilometrů rovně… 

Co když ten strom někdo porazil? 

Taky se to stávalo. Rozpis se dělal půl roku před závodem a v poušti se často přesouvají duny, najednou je třeba o půl kilometru dál. V té době jsme ale ještě nejezdili špičku, takže jsme jezdili po stopách, ale zase musíte trefit ty správné stopy… Když už jsme potom jezdili špičku, museli jsme si to víc hlídat. 

Prý jste tenkrát po cestě dokonce něco na autě svařovali… ?

To bylo ten první rok, kdy jsme ještě neměli zkušenosti z technikou. Ohýbaly se nám tyče řízení, to nikdo nečekal. Takže jsme z konstrukce zvenku uřízli kus trubky a vyztužili tu spojovačku, aby držela.

Jezdily tenkrát Dakar i ženy?  

Jezdily, i na motorce. Byly to ale takové jiné ženy, to víte. Ty motorky vážily třeba 250 kilo, třeba patnáctkrát za den to spadne a ona to patnáctkrát za den zvedne... Navíc na motorce se vozily kanystry z benzínem, vezly si třeba 80 litrů benzínu. 

Setkávali jste se s domorodci? 

Každý den. Většinou etapy končily u nějaké oázy nebo města nebo na letišti. Bylo to sice obehnané plotem, aby se k nám nemohli dostat, ale stejně se tam dostali. Dokonce nám ukradli boty, které jsme měli pod hlavou, protože jsme spali venku ve spacáku. Jednou dokonce vyskočil jeden z domorodců na schod auta a sebral řidiči dioptrické brýle z obličeje! Na chvíli vůbec nevěděl, kde je… Prostě byly s nimi pořád problémy. Jednou vzali šutry a rozbili nám přední okno…

A co jste dělali? 

No měli jsme v autě tyč od heveru, tu jsme vytáhli z okna a všichni utekli. Rozbité okno jsme vykopli ven a dojížděli jsme v lyžařských brýlích… 

Zažili jste pořádnou písečnou bouři? 

Zažili jsme jednou takovou třídenní, někde v Mauretánii. Byla tak obrovská, že se kvůli ní přerušil i závod. To bylo zafoukané úplně všechno, nebylo vidět vůbec nic, no mazec! Když je bouře menší, písek letí spíš při zemi, tak je výhodou kamionu, že jste vysoko a tím pádem nad bouří, ale motorky a osobáky, ty nevidí nic. 

Nestýská se vám po závodění? 

Já se kolem toho pořád nějak motám. Kolem Macíků, kteří jezdí současně (Martin Macík, tým MM Technology - pozn. red). Jsem takový veterán týmu. 

Po Africe se jezdil Dakar v Jižní Americe, teď se jezdí v Saúdské Arábii. Byl jste se tam podívat? 

Ne, tam už se mi nechce. Já mám tu Afriku. Tím jsem začal a skončil. My jsme obrazili v podstatě celou severní a západní Afriku až po Kapské město. A taky celou střední Afriku... Když jsem si vyškrábal mapu, tak půlku Afriky mám projetou. Na to mám neskutečné vzpomínky. 

Jezdíte tam ještě někdy? 

Jezdil jsem sólo. Občas jezdíme ještě Maroko nebo do Tunisu, spíš malými offroady. Jenže tam se to zhoršilo s migrační vlnou, v přístavech je spoustu lidí, kteří chtějí naskákat na náklaďák a  převézt. Situace je tam horší, než kdykoli jindy bývala.