Naučila jsem se umět si poradit, říká Lucie Václavková
Domácí péče patří k profesím, které zůstávají často skryté očím veřejnosti. Zdravotní sestra a fotografka Lucie Václavková denně dojíždí za pacienty na Broumovsku a vnímá nejen jejich zdravotní stav, ale i kraj, který lidi formuje. „Když vyjedu mimo Broumov, tak tam vnímám lidi otevřenější a uvolněnější. Zato my jsme zaťatý. Má na to vliv i ten podhorský život tady, tak si to asi neseme v sobě,“ říká.
.jpeg)
Jaká je Vaše profese?
Jsem zdravotní sestra v terénu. Pracuji pro agenturu, která zajišťuje domácí péči ve spolupráci s lékaři a ambulancemi, konkrétně pro Zdravotní péči ZF se sídlem v Hronově.
Co si mají lidé představit pod pojmem domácí péče?
Domácí péče je odborná zdravotní pomoc poskytovaná pacientům přímo u nich doma. Jde například o převazy, aplikaci injekcí, péči o chronické rány, kontrolu zdravotního stavu nebo pomoc po propuštění z nemocnice. Tuto péči využívá převážně starší populace, lidé s chronickým onemocněním nebo pacienti po operacích.
Potřebuji pracovat s lidmi, to mě naplňuje.
Co Vám tato práce dává?
Určitě kontakt s lidmi a možnost interakce. Vnímám tam i výměnu energií. Něco tam vkládám ze sebe a zároveň dostávám energii. Potřebuji pracovat s lidmi, to mě naplňuje. Kdybych měla pracovat někde u počítače, dusilo by mě to. Klienti na mě reagují pozitivně, myslím si, že mi důvěřují a vědí, že to s nimi myslím dobře.
Změnila Vás tato práce nějak?
Určitě ano. Dodala mi sebevědomí, protože je zde hodně nutná samostatnost a schopnost improvizovat. To je důležité, protože nemáte za zády lékaře. Naučila jsem se umět si poradit. Moje samostatnost a sebevědomí hodně stouply, a to jsem vyloženě potřebovala.
Jak se Vám žije na Broumovsku?
Narodila jsem se v Broumově a teď bydlím v Meziměstí. Jsem tu spokojená. Je pro mě důležité, že to není velkoměsto. Mám ráda přírodu a tady jsem jí obklopená. Jsem pyšná na tuto unikátní krajinu, na skalní města i barokní památky, které tu máme. Jsem vlastně vlastenec. Omezené pracovní možnosti ale přinášejí lidem nutnost dojíždění za prací. Já jsem ale spokojená, mám tu všechno.
Jsme tu v dolíku a žijeme si víc sami pro sebe. Myslím, že tomu tak bylo vždycky. Vzájemně se ovlivňujeme, i ten krajinný ráz má na nás vliv. Jsme tu v kotlině takoví uzavření, a to se promítá i v nás. Jsme studenější a ostražitější. Když vyjedu mimo Broumov, tak tam vnímám lidi otevřenější a uvolněnější. Zato my jsme zaťatý. Má na to vliv i ten podhorský život tady, tak si to asi neseme v sobě. Sice tu sálá trauma sudetské minulosti, ale krásná příroda to vybalancovává. To je můj dojem z Broumovska. Lidem na Broumovsku bych přála, aby více věřili v lidskou dobrotu.
Poslední tři roky mám potřebu žít duchovní poznání v každodenním životě.
Co Vás zajímá?
Už v prváku na zdravotní škole jsem si kupovala knížky o horoskopech a o znameních zvěrokruhu. Později mě zajímaly indické nauky a duchovní tématika obecně. Šamanismus mě také fascinoval. To bylo období, kdy jsem z knih nasávala informace jako houba. Tuto literaturu jsem četla hodně, už si to ani všechno nepamatuji, ale v duši to zůstává. Snažím se naslouchat své intuici.
Poslední tři roky jsem ve fázi, kdy mám potřebu duchovní poznání žít v každodenním životě. Jsem ryba, takže si stále plavu někde v myšlenkách. Jeden svět tvoří myšlenky, ve kterých by člověk mohl uvíznout, druhý je realita, která může být těžká a otravná. Teď mám vyšší potřebu propojit myšlenky s reálným světem. Ráda sleduji například Silvii Rei, pedagožku, která stojí nohama na zemi a zmiňuje, že harmonizace těla začíná harmonizací mysli.
Jaké máte koníčky?
Můj velký koníček je fotografování a zároveň je to i má další práce. Živnostenský list jsem se rozhodla otevřít vloni. Odhodlávala jsem se delší dobu, protože mě nejvíce děsila administrativa, nakonec jsem se ale odhodlala. Dělám to s láskou a baví mě to opravdu moc.
Ráda chodím do přírody, ta mě dobíjí a čerpám z ní inspiraci. Uspokojuje mě a léčí pohled na ni. Nejvíc mě baví fotit přírodu, ale fotím téměř všechno. Zkoušela jsem i reportážní fotografii. Fotím lidi, svatby, zvířata a nejraději mám, když mohu na fotce propojit člověka s přírodou.
Jsem dvorní fotograf Městského útulku v Broumově. Nedávno vyšly kalendáře, které jsem nafotila pro útulek. Dělá mi to velkou radost a vidím v tom smysl. Snažím se zvířátka nafotit hezky, aby byl o ně větší zájem.
Co máte na fotografování ráda?
Je to vlastně malování světlem. Když si uvědomíš, jak fotoaparát funguje, otevřeš tu závěrku a světlo ti dopadá na čip a tam se zaznamenává, co vlastně vidíš. Žiju vlastně barvami. Od malička jsem měla ráda barvy.
Máte nějaký sen nebo projekt, který si chcete v budoucnu splnit?
Pracuji na jednom projektu, který jsem měla dlouho v hlavě, ale spíše jsem viděla překážky, proč se do něj nepustit. To se ale změnilo a nyní fotím vlastní tarotové karty.
Jak tarotové karty vznikají?
Projekt obnáší sehnat lidi, kostýmy, vybrat kout v krajině a vymyslet, jak má vše vizuálně vypadat. Mám spoustu míst v okolí nachozených, takže spoustu míst mám i v hlavě. Je to náročná tvorba. Se zápalem jsem si pořídila sešit a začala si navrhovat jednotlivé karty. Při zpracovávání fotografií si pouštím ráda hudbu, spíše přírodní a trochu keltskou. Aktuálně zpracovávám fotografie, které jsem pořídila do zimy.
Zkoušela jsem karty tvořit i umělou inteligencí. Snažila jsem se této tvorbě přijít na chuť. Podařilo se mi vytvořit fantastickou scénu, ale pořád jsem cítila, že to není ono, že mi něco chybí. A potom, jako když se ti rozsvítí, jsem si říkala, že je to dílo mrtvý. Že v tom díle není takový život a energie tvůrce. Vnímám, že je důležité, aby tvorba nesla energii tvůrce i toho zrodu. Nebyla bych s výsledkem spokojená. Zvuk má také svou energii a vše, co do tvorby vložíme, z ní vyzařuje.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
Přečtěte si také náš rozhovor s Lucií Václavkou o fotografování. Lucie Václavková v Páteční štafetě.
