Pod předvánočním útokem šmejdů
- Názory
- - Pátek, 13. prosince 2024
Ocitla jsem pod palbou podvodných sms, e-mailů a dalších reklamních nabídek. Před Vánoci pokusy tzv. šmejdů tradičně zesilují. Někteří… Celý článek
Ocitla jsem pod palbou podvodných sms, e-mailů a dalších reklamních nabídek. Před Vánoci pokusy tzv. šmejdů tradičně zesilují. Někteří… Celý článek
Stojím vprostřed parkoviště a holky z kapely mě šacují. Je mrazivá půlnoc. Musím se dokonce i vyzout, ale lísteček nikde. "V prádle ho nemáš. Ty jsi ho snad sežrala, to není možný. Vyplázni jazyk!" "Tak si vzpomeň! Nebo mi alespoň přesně zopakuj, co jsi udělala..." Vzala jsem parkovací lístek a peněženku z auta, lístek vsunula do automatu a zaplatila. Potom jsem si ho vzala zpátky, zamávala s ním známému a i s peněženkou došla opět k autu. Posadila jsem se na sedačku řidiče, položila peněženku do boční kapsy. Koukla jsem na zavřenou závoru u vjezdu a vzpomněla si na parkovací lístek. Jenže v té ruce, která ho před chvílí nesla, prostě najednou nebyl.
"Tak to už je vážně nechutný," potáhnu prasklým kelímkem po šupleti lednice. "Promiň, mlíčko do kafe nebude," ohlédnu se po kamarádce. "Musím to vytřít!""Já ledničku nevytírám," nabírá cukr na lžičku Renata, "když je nejhůř, beru to vysavačem." "Cože," vyvalím oči, "lednici? Tak to je drsný..." Renča upíjí z hrnku a líčí mi včerejší volejbal. Každopádně já se celý odpolední dýchánek nemůžu odtrhnout od představy hubice svíjející se mezi taveným sýrem, načatou šunkou a kapkami pomerančového džusu.
Listopad je měsícem usilovné práce v domě. Nevím proč mi to takhle vychází, ale pokud se rozhodnu pro nějakou velkou akci, vyjde to na listopad. Možná je to způsobeno tím, že podvědomě vím, že budu muset makat, abych vše stihl do Vánoc. Takže se nemůžu moc flákat. Ve zkratce: z práce do montérek a z montérek do pyžama (s krátkou zastávkou v koupelně...) Vloni v listopadu získala novou tvář koupelna a letos přišla na řadu kuchyně.
Konečná stanice, to je vždycky jakási symbolika. Až mi naskočí husina a přepadne nutkání, že je to něco extra k přemítání, filozofování a bájení všeho druhu. Nádraží Broumov, tak to rozhodně také stojí za myšlenku, žvýkačku na botě. Konec. Konec světa – střed Broumova. Jenže Karla, ta vám je z Náchoda.
Původně nic nenasvědčovalo tomu, že by toho dne mělo být cokoli jinak. Pondělní ráno sice na náladě nikomu nepřidá, lednový mráz rovněž ne, případnou malomyslnost je ale naštěstí možno pravidelně tlumit návštěvou konzumního svatostánku, Lidlu.
Někdo do toho hupsnul přímo, jiný se červenal u rodinného stolu, další si za pelestí tajně prohlížel otcův Playboy. Dnes je informačních zdrojů k získání "sexuální gramotnosti" přehršel. Otázkou pro rodiče zůstává, kdy a jak správně vybrat a také jak se pokusit zkoordinovat případný vhodný výběr samotného dítěte. A tak jsem zapracovala a na doporučení kamarádky zašla do knihkupectví, protože se mi zdálo, že kromě podrobnější rodinné diskuze by to pro syna chtělo prostě i "pár obrázků".
Je známá věc, že pokud člověk chce cokoli změnit, má začít u sebe. Může přitom jít o malé každodenní krůčky, např. při nakupování je na každém, zdali do košíku vloží produkty s palmovým olejem či toaletní papír ze 100% celulózy, nebo spíš z recyklovaného materiálu. Někdy se ale aktivní snaze o změnu postaví do cesty vnější subjekty.
Občas se někde dočtu, že ten, který sportovec ukončil svoji kariéru. Konec kariéry se děje buď s nějakou veřejnou oslavou, nebo bez oslavy – podle věhlasnosti končícího
Že handicap není překážkou dokázali a dokazují bratři Tomáš a Martin Čejkovi. Navštěvují broumovskou základní uměleckou školu a daří se jim.
"Kluci, jeli byste zahrát 14. prosince do Prahy? Je to Nová scéna Národního divadla!" "No, asi jo." "Jak asi jo? Je to Nová scéna Národního divadla..." "No, asi jo! Jo!"
Nejrůznější způsoby a nástroje můžou za těžko spočitatelnou množinu mučedníků. Z páté knihy Nového zákona čerpáme informaci o prvním zabití křesťana. Skutky apoštolů mluví o kamenování.
V jedné z bočních kaplí klášterního kostela v Broumově dominují sochy dvou jáhnů. Prvního z mnoha milionového zástupu křesťanských mučedníků, dnešního světce sv. Štěpána s kameny, kterými byl zaházen a sv. Vavřince, který se zobrazuje s nástrojem své popravy, roštem, na kterém byl upečen.
Dle liturgického kalendáře přesně před devíti měsíci zazněli na východní periferii Římské říše pozvání a souhlas. Není možné vyloučit, že by si ten samotný arciposel nechal utéct onu neopakovatelnou kosmickou událost a spolu s ostatními anděly nezpíval o betlémské noci "Sláva na výsostech Bohu". Oba druhy inteligentního stvoření se tehdy radovaly. Andělé vidí Boha běžně, lidé tak dostali originální příležitost před dvěma tisíci lety. Zvláštními způsoby, v řeči křesťanů svátostmi, se však s Ním můžou setkávat každý den.
Věštěním, vyvoláváním duchů, pověrami se má nazírat do budoucnosti, či dokonce jí i ovládat. Autor svého prvního přikázání to zapovídá. Věrnost v dodržování Dekalogu však není bez příkoří. Pro povzbuzení imunity víry nabízí poslušnost. Jemu, Jeho přikázáním. A jde příkladem. Je poslušný slibu v ráji, je poslušný dávným proroctvím. Dokonce i císaři, který nařídí sčítání lidu.
Na člověka občas padne plesnivá nálada (obzvlášť v tomhle počasí). Je mu těžko a mizerně. Tak nějak vlhko venku i uvnitř. Nechce se mu nic. Prostě nic. Chvíli se v tom utápí, někdy se i polituje, ale nakonec hledá, jak z toho ven.
Ve filmu Magnolia zazní věta: "Minulost je za námi, ale my ji stále vlečeme s sebou." Je to myšleno v tíživém existenciálním kontextu, kdy se člověk není schopen vyrovnat s některou z dávných událostí. U jiných by se ale dané tvrzení mohlo pozitivně převrátit a ještě doplnit o dovětek: "Díky bohu!"
Očerňující kampaně? Neschopnost unést konkurenci? Mediální kachny? Těžko soudit. Na polské potraviny má většina Čechů špatný, dehonestující názor. Kolik z nich ale ochutnalo něco víc z polské kuchyně než levné párky zakoupené v Čechách (objednané některým z obchodních řetězců)? A kolik z nich zajímal konečný výsledek všech rozvířených kauz s "nebezpečnými polskými potravinami"? Těžko říct.
Na plotě zacinká bambusový zvonek, zvedá se vítr. Vlastně se mi ani moc nechce, ale chytám za vyšlochtanou kliku branky. Mám? Vítá mě prošedivělý vlčák, belhá se po třech mým směrem. Jdu dál, jsem zvědavá. Poplácám psisko po boku a rozhlížím se po zahradě. Keř, strom, strom, keř, žádné bylinky. Zaostřím na květináč s opuštěnou pavučinou, vtom mi u hlavy zabouchá ruka na skleněnou tabuli okna. Ucuknu. Ale spatřím už jen pohupující se záclonu.
Smysl některých přirovnání mi uniká. Např. hláška "Stojíš jako tvrdé Y!" má napomínaného upozornit na neaktivní, zbytečný nebo dokonce tupý postoj, přitom ale tvar připodobňovaného písmenka indikuje pravý opak. Člověk, stojící jako tvrdé Y, by musel mít ruce nad hlavou v trychtýřovitém uskupení, což dělají kupříkladu lidé na koncertech, cvičenci Sokola či indiánští vítači Slunce, což jsou vesměs jedinci veselí, hbitě se hýbající a rozhodně netrůnící na místě jako sloup, který navíc neevokuje ypsilon. Mělo by se tedy říkat: "Stojíš jako měkké tiskací I." Nicméně uznávám, že taková konstrukce malinko ztrácí na údernosti.
Ochladilo se, ale burčáková nálada se už dávno vpila do kotliny. Chceme proto na jih, smrky vyměníme za vinice, místo strmých roklí zdoláme Pálavskou vrchovinu a ještě naposled (anebo snad k Martinu prvně) vyrazíme za vínem. Po ránu. Nečesaně. Romanticky a rozkošnicky.
"Jo, holka, dědouch už teď jezdí jako ponocnej. Ale dřív, to ho nesměl nikdo předjet, jinak bych s ním nemluvila." Nevěřícně kouknu na svoji osmdesátiletou babičku. V očích ji jiskří, ona to myslí vážně... Kroutím hlavou: "Babi?" Mávne rukou: "Nesměl!" "Nejdál jsme byli v Brně, na okruhu," sní dál, "bylo to zamlada a na motorce. Pak jsem na tý mašině jezdila do práce," ukazuje mně svůj modrý skládací řidičák. "Tak to je rarita, babi. Kdy pojedeme?" "Ale dej mně pokoj, už bych na to nevylezla," jde ke skříňce s kazeťákem a šoupne tam alespoň "pořádný truck song".
Machov, podhorská obec, asi 1090 obyvatel. Přijíždím na kole směrem od Broumovských stěn. Pod kopcem za křižovatkou na Bělý sesedám z kola a tlačím. Ne, není to defekt, lepení vozím a dokážu se z podobných šlamastyk hravě dostat. Míjím dopravní značku zákaz vjezdu všech vozidel. Z předchozích zkušeností vím, že ze směru od Bezděkova nad Metují také jedna je, vlastně je jich tam více a průběžně se vyskytují již od samotného Bezděkova.
V osidlech nejen podzimní vášně dostávám chuť na smaženici a přemýšlím potichu i nahlas, kam že se posouvá dnešní houbařina. "Mamíííííí, houba. Ta zelená, vidíš?" "Brouku, krásná, ale sbíráme jen ty s hnědým kloboukem." "Počkej," šťouchne do mě známá a houbu fotí na mobil. "Tak, vážení," houkne po chvíli, "holubinka nazelenalá, jedna z nejchutnějších hub naší přírody." Koukám nechápavě. "No co, aplikace na houby. Neznáš?" "Neznám..."
"Ty jsi z Evropy?" provalí se ke mně otázka skrze mračno kouře. Zapátrám očima a potáhnu z vodní dýmky: "Jsem. Jsem z České republiky."