Na tom pražským mostě…
- Názory
- - Sobota, 18. listopadu 2023
"Obdivuji mosty a venkovní schodiště. Možná pro důkaz, že si člověk dokáže poradit, možná kvůli schopnosti překonávat překážky" píše Pavel… Celý článek
"Obdivuji mosty a venkovní schodiště. Možná pro důkaz, že si člověk dokáže poradit, možná kvůli schopnosti překonávat překážky" píše Pavel… Celý článek
Dave Lister z těžařské lodi Červený trpaslík Jupiterské důlní společnosti jednou vypravuje Rimmerovi, že si jeho kamarád koupil boty s vlastní inteligencí. „Moh jsi bej nalitej doslova jak dělo a boty tě vždycky odnesly domů,“ vysvětloval. „Jenomže jednou boty mýho kamaráda odnesly na druhej konec města. A pak dokonce do jinýho města. Prostě je přestalo bavit chodit jenom do hospody a domů a chtěly si taky vyzkoušet, jaký to je vyrazit si někam jinam.“ Příběh pak pokračuje dál, ale pro potřeby tohoto fejetonu stačí jen tato malá část.
Jaké jsou současné příběhy Broumovska a jaké chceme v budoucnu vyprávět? A co dělá příběh dobrým příběhem? Takovým otázkám se věnovali účastníci storytellingového workshopu, který proběhl ve čtvrtek 12. 8. 2021 na Chatě pod Korunou.
Podle nejnovější a super tajné informace, která unikla z online zasedání vedení Mezinárodního olympijského výboru, je zřejmé, že do rodiny olympijských sportů bude v nejbližší době přijata nová disciplína. A navíc disciplína, která má perspektivu přinášet České republice úspěchy. Může nastat situace podobná Hrám v korejském Soulu, kdy se po 64 letech vrátil na olympiádu tenis a přinesl tehdejšímu Československu hned medailové ovoce.
Jasně si vybavuju den, kdy mně můj malý synovec začal vypravovat, jakou barvu má který kontejner a co se do něj vyhazuje. Evidentně ho to hodně bavilo. Koneckonců spoustu dětí fascinují popeláři a vše s tím spojené a kupodivu se tohle „zakoukání“ netýká jen kluků. Na těch popelářích, vlajících na stupačce na konci svozového vozu, prostě něco je.
Žijeme v době internetu, díky sociálním sítím může dnes kdokoli komentovat cokoli. V historii lidstva nebylo nikdy jednodušší někomu ublížit než právě dnes. Internetové hrdinství, kritika a hate se staly symbolem naší doby. Možná je to dobou, ale možná to něco vypovídá o každém z nás. Je jen jediná cesta, jak se dá dnes kritice vyhnout, nic nedělat, nic neříkat a ničím nebýt. A proto se pojďme raději všichni společně víc zabývat tím, čím jsme my, než psát na cizí zeď, čím jsou ti druzí. Klávesnice máme všichni, zbytek už je jen na nás.
Ve světě dálnic a silnic jsem se během své stopařské kariéry pohyboval poměrně často. A stejně často jsem se setkával s tvrzením, že v Německu je prostředí pro stopaře příznivější než v Čechách. Můžu zodpovědně tvrdit, že tomu tak není. Jediný rozdíl spočívá v tom, že pokud stopnete auto v Německu a jedete v něm hodinu, posunete se o 120 nebo i 150 kilometrů. V Čechách se za stejnou dobu posunete o 60 či 70 kilometrů (když ovšem nejedete přes Náchod nebo Jaroměř). Samozřejmě na vině je právě síť dálnic, která je na západ od našich hranic nepoměrně hustší.
Pro současnou dobu je typické, že naše aktivity se stále častěji přesouvají do virtuálního prostoru. Trend zrychlila i pandemie covid-19 a s ní související opatření. Ta žáky a studenty namísto do školních lavic usadila domů před displeje a webkamery. Jejich výuka již téměř rok probíhá hlavně distančně.
Celoživotní vzdělávání je častým bodem různých vzdělávacích strategií, školských reforem a diskusí napříč politickým spektrem. Jak ale začít budovat systém celoživotního vzdělávání v prostředí, které dlouhodobě pro zvýšení úrovně vzdělanosti mnoho nedělá a v prostředí, ve kterém platí povinnost plnit školní docházku pouhých devět let?
Únor bílý... dál tuhle pranostiku zná snad každý. V posledních letech přemýšlím, kdy byl naposledy únor bílý, aby sílila pole. Snad tenkrát... a je to tady. Kdysi bylo všechno lepší. Václav mi jednou vypravoval o dědečcích sedících v hospodě, když se začala debata, která s obměnami existuje snad co je svět světem.
Obyčejná kuchyňská utěrka. Věc, kterou používáme v podstatě každý den. A taky věc, která ze všech dostává nejvíc na frak.
Myslím si, že to všichni pejskaři znají. Pes udělá něco, co udělat nemá a ví o tom. V tu chvíli se snaží tvářit tak nenápadně, jak jen to jde. Mluvím třeba o nejrůznějších pantoflích a botách buď rozkousaných nebo rozházených po zahradě. Kdysi malá Daisy dokázala rozkousat Martině boty tak, že vykousala od podrážky podpatek a namísto něj zanechala na botě jen díru skrz podrážku. A botu nechala zhruba na místě, kde by měla být bez jejího zásahu. Takže si toho Martina všimla až po několika dnech.
= Některé momenty života, které jsem si vždy přál sdílet s ostatními, všelijaké podivnosti, určitá slova, jež ze mě mocně a radostně plynou, zůstávají navzdory veškerému mému nadšení a touze pouhými fragmenty. = ORHAN PAMUK
Po dlouhém lockdownu jsme připravili první společnou oddílovou výpravu s tím, že se nás stejně asi moc nesejde. Opak byl pravdou. Den před začátkem výpravy jsme hledali další spoje, kterými bychom se dostali na start oddílového pochodu. Bylo nás totiž tolik, že by nás jeden linkový autobus neodvezl.
Na začátku léta spustilo nakladatelství Grada "Velkou prázdninovou soutěž" určenou malým čtenářům od 6 do 15 let. Akce, která probíhala až do konce září, se zúčastnili také tehdejší prvňáčci pod vedením paní učitelky Dany Freiwaldové.
Kdysi jsem napsal fejeton nazvaný "Psí hlína". V hlavní roli tenkrát bylo malé dítě, maminka a hromádky psí hlíny. Málokdy se vracím k tomu, co jsem už napsal. Můj přístup k dokončeným fejetonům či příběhům je víceméně macešský. Vlastně mě po napsání už ani moc nezajímají. Ale na psí hlínu jsem si vzpomněl během jednoho krásného podzimního podvečera. Bylo ještě teplo a babí léto nám darovalo posledních pár slunečných dní.
Svět nám připravil komplikovanou dobu a pracovníci Centra pro rodinu v Broumově se s tím při poskytování sociální služby obdivuhodně perou. I nadále spolupracujeme s našimi rodinami a pomáháme jim řešit překážky a situace, které jim ztěžují život.
Vážení spoluobčané našeho regionu! V posledních dnech registrujeme v našem regionu vysoký nárůst počtu nakažených nemocí COVID-19. Oblastní nemocnice Náchod se snaží operativně vyčleňovat dostatečně velký počet lůžek pro pacienty s touto nákazou (Náchod, Rychnov nad Kněžnou, Jaroměř). V současné době jsou zaplněny přibližně dvě třetiny z celkového počtu 76 lůžek. V dalších krocích připravíme 20 nových lůžek v Náchodě a 10 lůžek v Jaroměři. Personál pro covidová oddělení uvolňujeme sdružováním lůžkových fondů (nyní urologie + chirurgie + ORL), v dalším kroku rehabilitace + ortopedie.
Podobně jako mnoho Čechů, jsme se i my rozhodli, že letošní dovolenou strávíme výletem a pobytem někde v naší krásné zemi. A protože jsme byli v podstatě denně bombardováni informacemi o absenci cizozemských turistů na nejnavštěvovanějších místech v Čechách, rozhodli jsme se pro Český Krumlov. Pár týdnů před odjezdem do Krumlova jsme byli v Praze. K mému úžasu se mi poprvé v životě stalo, že do mě nikdo nevrazil při procházce přes Most, a dokonce mám i naprosto neuvěřitelný – a až skoro surreálný – zážitek, kdy jsem stál se Samíkem sám uprostřed Pařížské ulice. Praha byla téměř dokonale tichá.
Ani ne čtrnáct dní poté, co pan Pitaš zveřejnil zprávu o zavření broumovského klubu Eden a nutnosti vybrat jistou finanční částku, už na svém facebookovém profilu vydává nová "akutní" avíza, jež se nesou zhruba v tomto znění: "Drazí přátelé, prosím vás, už nic neposílejte na transparentní účet. Peněz je tam dost!".
Docela dlouhou dobu jsem si myslel, že přechylování příjmení je ryze československou specialitou. Přestože poměrně obstojně vládnu polštinou, nikdy jsem si neuvědomil, že polština je na tom podobně. A pak jsem se zahloubal do dalších přechylovacích jazyků a zjistil, že k přechylování příjmení se odhodlává třeba lužická srbština, polština, litevština, lotyština nebo islandština.
Parný letní den. Dva plnoštíhlí a evidentně hladoví turisté radostně nacházejí jedno z broumovských restauračních zařízení. Při čtení obědové nabídky se ale zamračí, dávají rychlou otočku a div ne uraženě spěchají pryč. Oním místem byla Kočka na kari, jež se nachází u Spořilova a která asi opravdu není místem pro každého.
Nejsem vždy příjemně naladěn. Nerad to přiznávám, ale realita je zkrátka taková. Někdy se třeba vůbec necítím na "malý sociální pokec", ke kterému dochází při náhodném setkání na ulici, nebo - daleko častěji - v obchodě. Jenže jíst se musí, a tak je nutné dříve nebo později vyrazit mimo bezpečný prostor bytu - mezi lidi.
Myslím si, že jsem už o sobě psal, že jsem bibliofil. A se svou vrozenou skromností se touto vlastností přidávám třeba k Ernestu Hemingwayovi, o kterém se tvrdilo, že je bibliofil a grafoman. Ke grafomanii mám snad ještě dost daleko, ale skutečností je, že u psaní trávím spoustu času. (Na druhou stranu, vyrovnat se i v tomto Hemingwayovi by nebylo úplně marný...)